úterý 30. srpna 2016

Je ze mě OPAT...

...nikoli blízkého Břevnovského kláštěra, ale infekčního oddělení Ústřední vojenské nemocnice. Měla jsem kliku, že jsem se v největším deliriu doplazila zrovna sem. Jsou tady totiž světoví a zařadili mě do programu Outpatient Parenteral Antimicrobial Therapy, což v praxi znamená, že zatímco v jakékoli jiné nemocnici bych pořád ležela na místě, tady mě propustili domů za podmínky, že každý den ráno dojíždím na kapačku s antibiotiky.
Je nás tu celá parta takových pacientů a scházíme se vždycky ráno mezi osmou a devátou. Chodí tam se mnou jedna paní, která mě varovala před jiným starším udržovaným pánem, že vede takové "dvojsečné" řeči. Taky prý si, když se sestra nekouká, schválně zpomaluje kapačku aby mohl v nemocnici sedět a vykecávat se co nejdéle. Tak nevím. Na mě zatím žádné dvousečné řeči neměl, zato mi vyprávěl, že měl v devíti letech taky Meningitidu a že se v nemocnici posral. Protože se ale tehdy styděl nahatý před řádovými sestrami, které se o něj v nemocnici staraly (Tehdy se ještě styděl nahatý před každou ženskou, ale to už se teď prý nestydí. Možná tyhle řeči měla paní na mysli), nehodu jim zatajil a dál si to umíte představit. Tak nevím, asi v lidech vyvolávám nějakou instinktivní potřebu svěřit mi svoje fekální historky.
Pak mi taky říkal, že ví přesně jak to s tím zánětem mozku funguje. Bude se mi tvořit nekontrolovaně mozkomíšní mok a pak mi praskne mícha a umřu. Když ho sestra vyhnala za dveře, že mi jde naměřit EKG, ptal se mě podezřele nadšeným tónem: "A vy máte i něco se srdíčkem?" (Nemám.)

Pobyt v nemocnici mi vůbec přinesl různé češtinářské zážitky. Paní s klacíkem, se kterou jsem se s povděkem rozloučila, neustále opakovala, že jedna sanitářka a je "takovej poručnickej typ" (měla tím na mysli, že je přísná).

A tak jsem konečně z nemocnice doma.  Pořád mám zakázaný počítač, filmy i čtení. Alkohol a jiné látky si nedám ještě nejmíň půl roku. Mohla bych vám vyprávět příběh o tom, jakej jsem chudák a jak se doma hrozně nudím, ale nebyla by to tak úplně pravda.

Prozatím jsem stihla:
  • Válet se na gauči a poslouchat desky.
  • Konečně se začít pořádně učit na kytaru.
  • Naučit se se šicím strojem, který mám doma už několik let a ušít si ze zbytku látky sukni.

  • Zažít moment neskonalého štěstí, když mi na den vyndali z ruky věčnou kanylu a dát si vanu s pěnou bez rizika, že si napustím mydlinky do krevního oběhu.
  • Cestou z nemocnice se projít svojí milovanou Bělohorskou a koupit magnety za tři koruny v papírnictví aby nám furt nepadaly pohledy z lednice.
  • Založit s Ančou a Majdou falešnou identitu bobřice, abychom se přes ni mohly přihlásit na Tinder. Samozřejmě nás nikdo nelajkoval zpátky. Stejně nás z něj dost rychle vytřídili za porušování pravidel, protože na fotce není člověk. Bobři evidentně nemají nárok na lásku. Beztak jsme se o dost víc pobavily vytvářením toho profilu. Prostě vidět na seznamce obrázek bobra mezi jehož zájmy patří Hoši od bobří řeky, Justin Bieber, HC Bobři Valašské Meziřící a Sigmund Freud? K nezaplacení. Zahlídla jsem tam taky ajťáka z jednoho ze svých pracovišť, kterak hledá známost na jednu noc. Shodly jsme se, že to neodsuzujeme. S bobrem se ale seznámit nechtěl.



I adore life...


neděle 14. srpna 2016

Co (ne)číst, když chcete hledat podstatu ženské síly

Změní ti to život, kladla mi na srdce kamarádka, které důvěřuju, když mi doporučovala knihy Kurandera a Hadí žena. Nic zlého netuše jsem je tedy přidala do seznamu rezervací v knihovně. Jak už to tak bývá, někdy čekáte opravdu dlouho aby vám pak přišel celý balík knížek najednou a musíte číst jako o závod.
Byla jsem nedočkavá, kdy už změna konečně nastane a tak jsem četla v tramvaji cestou do práce, na výletě na hradě Kost, u oběda v hospodě na Vyskři a chvíli i za chůze po silnici, než značka zabočila zpátky do lesa. Teď se docela bojím, kolik lidí mě u toho vidělo a jak moc velký je dosah ostudy.

Hned na začátku mě upoutal naivní literární styl, který odpovídal zhruba jazykové úrovni pohádek, které jsme se ségrou psaly když nám bylo kolem deseti. Snažila jsem se ale ke knize přistupovat s otevřenou myslí a nekritizovat.
Žalostnou jazykovou úroveň mohl mít na svědomí i špatný překlad do češtiny. Později jsem pochopila, že přeložení knihy se zhostila nadšenkyně a nikoli profesionální překladatelka, takže je bezpředmětné, se dětinskému slohu vysmívat.
Vložené pasáže, kde nás autor ústy sociální pracovnice seznamuje s postavením žen v Peru, čelících denně útlaku a násilí, byly docela zajímavé i když svým mravoučným tónem v textu působily jako pěst na oko. Ještě komičtější dojem vyvolávaly pasáže popisující historii Peru a míst které hlavní hrdinka navštívila. Působily jako okopírované z Wikipedie nebo turistického průvodce. Autor má svojí zemi asi opravdu rád a chce to čtenáři předat, myslela jsem si a s úsměvem to přešla.

Ústřední postavou knihy je Italka Lara, kterou opustí manžel kvůli "hrozné blondýně". Lara poté odjede do Peru aby vyhledala duchovního mistra kuranderu a pod jeho vedením se prostřednictvím různých zkoušek stala pravou ženou a získala zpět lásku svého manžela. Větší část knihy tvoří rozvleklý popis různých úkolů a zkoušek, které na cestě musela podstoupit. Byla jsem zvědavá, jak autor celou situaci vyřeší a jaké přinese poučení a tak jsem knihu poctivě přečetla od začátku až do konce.
Zdlouhavou část popisující plnění úkolů na konci vystřídá hotové inferno. Asi tak poslední desetinu knihy tvoří popis jak Lara objevuje svou ženskou stránku za pomoci detailně popsaných cvičení a spirituálního sexu s guruem. (Kamarádka mě upozornila na to, že kniha je zároveň návodem jak provádět cvičení aktivizující ženskou sílu. Popis vypadá asi takto: "Předpažte a udělejte dřep. Opakujte nejméně desetkrát.") Na závěr se dozvídáme, že po návratu do Itálie byl manžel Lařinou proměnou tak nadšený, že stáhl žádost a rozvod a happily ever after se s ní věnoval šíření duchovní osvěty. Cože? Nevěřila jsem vlastním očím.
Je to stejně debilní, jako když vám Paolo Coelho tvrdí, že když něco opravdu chcete, celý vesmír se spojí, aby vám to splnil. Dovedete si představit, jak by to na světě vypadalo, kdyby to takhle fungovalo?
Hlavní hrdinka mi lezla na nervy svým neustálým fňukáním a zdůrazňováním, že všechno dělá z lásky pro svého manžela. Každému příčetnému čtenáři muselo od prvních stránek připadat, že by měla nechat manžela jít po svým a věnovat energii něčemu smysluplnějšímu, než snaze připoutat k sobě někoho, kdo o to nestojí.

"Je neuvěřitelné, co vše musela projít, aby to dokázala," obdivně hlesla moje kamarádka, když mi o knize vyprávěla. No já vám nevím. Po horách s batohem už jsem chodila. Ve studeném jezeře už jsem plavala. Provazový most jsme jeden potkali na ferratě Rakousku. V bažině jsem po krk nebyla, protože snad nejsem tak mimo, abych zůstala někde stát, když se propadám. Jednou jsme se na běžkách s tátou a jeho kamarádem ztratili v přírodní rezervaci "Černá jezírka" a neměli jsme k tomu daleko. To mi ale bylo tak osm. Do jeskyní lezu ráda a většinou i bez klubíčka, které bych si přivázala u vstupu. Akorát ty salta na koni se asi nenaučím a v tom to nejspíš bude, že ze mě opravdová hadí žena nikdy nebude.

"Zamysli se nad tím, proč ti to vadí. Co v tobě s tím rezonuje," radila mi kamarádka s otevřenou myslí, když jsem nespokojeně komentovala poselství knihy i hlavní hrdinku. Bohužel musím konstatovat, že s tím rezonuje především můj senzor na blbost.
Kniha přináší obecné rady, které najdete prakticky kdekoli, ale tváří se, jako by vám odhalovala něco nového, tajného, co naše civilizace už dávno zapomněla. Posouvat hranice svého strachu? Není na škodu. Cvičit? Otužovat se? Ok. To říkali i v Sokole. Kamarádit se se svým tělem? Pracovat s dechem? To vás budou učit na flétničce ve školce, ještě dřív než vám vysvětlí kdo je "Cecilka", "Anička" a "Honzík". Procvičovat svaly pánevního dna? Myslím, že jsem to poprvé viděla v nějaké socialistické příručce o dospívání pod ohyzdným názvem "Kegelovy cviky".

Z úcty ke kamarádce, která mi četbu doporučila, zkusím zformulovat ještě pár racionálních argumentů, proč si knihu v žádném případě nebrat za vzor.
Na jednu stranu se dozvídáme, že jde o tajné učení, které ani hlavní hrdinka nesmí předávat bez vědomí dalších kuranderů a na druhou stranu to samozvaný nástupce jejich učení roztrubuje v románu o milionech výtisků do celého světa.
Jak to nejspíš bude ve skutečnosti? Někde v Peru sedí opravdový kurandera, směje se až se za břicho popadá, zatímco tisíce frustrovaných Evropanek poslušně předpažují. Svým vnitřním zrakem je pozoruje zpoza oceánu a chechtá se až mu tečou slzy. V horším případě odjíždějí osvícení chtivé Evropanky do Peru aby tady prováděly posvátný sex se šamanem a staly se tak "pravou ženou", která každého svede jenom pohledem a žádná "hrozná blondýna" už je neohrozí. Byznys falešných guru se může rozjet, stejně jako tomu bylo a asi dosud i je v Indii a ironicky to komentuje moje oblíbená autorka Gíta Mehta v esejistické knížce Karma Cola. V knížce dokonce najdete reklamu na autorem založenou duchovní školu, takže nejspíš nebudu daleko od pravdy. "No co, tak muži zase jezdí za sexem do Thajska," komentuje to lakonicky moje spolubydlící Zuzka.

"Skvělý," dodává k tomu další kamarádka. "Takže nejlíp z toho vyjde manžel. Užije si s blondýnou a pak se mu vrátí sexuální bohyně." Místo aby se řešilo, proč s manželkou normálně nekomunikoval, celá odpovědnost za zpackaný vztah i jeho nápravu je na ní.
Už se vůbec neřeší, co se stane s "hroznou blondýnou", která může dost těžko nést odpovědnost za manželovo chování k Laře. Ve světě, který knížka nabízí, se lidé dělí na ty zasvěcené, kteří mohou ostatní ovládat a ty druhé, kteří nemají nárok. Když máte tu smůlu a narodíte se jako "hrozná blondýna", máte to už rovnou spočítané.

Další knížka, která mi ve velké várce splněných rezervací přistála na nočním stolku je sbírka autobiografických esejí Francouzky s íránským původem Abnousse Shalmani. Mimo jiné v ní věnuje obdivnou pasáž "děvkám". Literárním postavám i reálným osobnostem, ženám s odhalenými vlasy, ženám v krátké sukni, těm, které se nebojí mít vlastní tvář a hlavně těm co se rozhodly stát hybatelkami svého osudu.

Stejně jako Shalmani fandím hrozným blondýnám a "děvkám"



Čtvrtá knížka, kterou jsem vyzvedla v jedné várce z knihovny, je román Žena a loutka od francouzského experta na vytříbenou erotiku 19. století Pierra Louÿse. Vypráví příběh stárnoucího donchuana (je mu už 40, takže vyloženě na odpis :)), kterého jedna neřízená střela připraví o rozum a zdeptá natolik, že už nechce o ženách ani slyšet. Chtěla jsem si tím spravit chuť po přečtení antologie české erotické literatury V sladké tísni klína. Nevím, zda je to tím že výběr sestavila trojice mužů nebo v české literatuře opravdu nemáme dobré erotické scény, ale musím konstatovat, že jsem tam téměř nenašla nic, co by se mi líbilo. (Se Zuzkou jsme se shodly, že budeme muset sestavit vlastní výběr samy.)
Hlavní postava Louÿsovy knihy je líčena jako chodící pohroma, ale přitom ctiteli, který blázní touhou ji vlastnit, neříká nic horšího než "já nepatřím nikomu, jenom sama sobě".

Takže co číst, jestli v sobě chcete probudit ženskou sílu? Rozhodně Louÿsovy romány, vyznačující se nesmírnou láskou k tělu. Silné autorky jako Abnousse Shalmani, Gítu Mehtu nebo Caitlin Moran (sem s dalšími tipy!).  Hlavně nic co má podtitul "duchovní román"!

Nedávno jsem se vrátila z přechodu Velké Fatry v dámské společnosti. Celý týden jsme si užívaly, že si před sebou nemusíme na nic hrát, šlapaly do kopce s dvacetikilovým báglem, potily se, vstávaly se svítáním, koukaly na hvězdy, koupaly se v horském potoce a pobíhaly po horách "na jezinku". Radost ze života a sílu z toho čerpám doteď.

Krásné jezinkovské léto!


sobota 13. srpna 2016

Pokleslé zápisky nemocniční

Středa:
Praktická doktorka mi řekla, že mám zánět dutin a poslala mě domů s antibiotiky. Po noci, kdy jsem měla chuť vyskočit z okna, jen aby ta bolest skončila, jsem se doplazila do nemocnice na ORL. Z rentgenu se ukázalo, že dutiny mám úplně v pořádku, zato mám troje zuby. Pod spodními mám prostě ještě jednu celou řadu. Doktor byl z toho úplně na větvi a volal různé další kolegy, ať se na to jdou podívat. Vytiskl mi rentgenový snímek na památku, což mi bylo v tu chvíli dost jedno. Pak mi napsal doporučení na infekční a začal kolotoč vyšetření. V devět večer už jsem věděla: Slečno Římanová, máte zánět mozku. Vypadá to na klíšťovku, ale co to bylo přesně za breberky zjistíme během pár dní.

Čtvrtek:
Takže tu ležím, mám zákaz televize, čtení i poslouchání a vůbec mi to nevadí, protože každá myšlenka bolí.
Tomba se Zuzkou a Ančou mi přinesli kartáček na zuby a nějakou další výbavu. V jednu chvíli se na trávě před pavilonem objevil zajíc. Tomba s Ančou začali jásat a běželi k oknu. "Jééé, zajíc"" "Zajíc". "A jakej je?," ptala jsem se já, protože z postele vidím akorát pruhovaný komín a představuju si, že je to maják a pod ním je moře. Koukli se na sebe a solidárně mi jednohlasně odpověděli: "Úplně na hovno."

Pátek:
Je mi zle, zaháním návštěvy. Od ségry jsem dostala plyšového léčebného nosorožce. (Naše dětská doktorka byla posledlá slony a vždycky nám dávala razítko se slonem pro štěstí. Slona ale neměli, takže je to nosorožec.) Nesmím ani zvedat hlavu. Návštěvníkům mohu předvést některý ze svých kousků, jako třeba "zvracím v leže do té pidimističky, kterou vám na to v nemocnici dají" nebo "jím polévku v leže a leju to všechno po sobě".

Sobota:
Dnes mě umyli v leže na posteli. Sanitářka se velmi obdivovala tomu, že mi skoro nerostou chlupy na nohou. Mám z toho také převelikou radost. Jiné pacientky se prý pak stydí před doktory. Důstojnosti už mi věru moc nezbývá.

Neděle:
Doktor při vizitě viděl, že spím v posteli s plyšovým nosorožcem. Myslím, že ani ty nechlupaté nohy to nezachrání.

Pondělí:
Sanitář mi přinesl večeři se slovy "Nesu vám jídlo. Vypadá to teda dost hrozně. Tak uvidíte." O pět minut později přiběhla sestra s měřičem tlaku a další kapačkou. Podívala se na jídlo a vypískla: "Ježiš, to vypadá hnusně!"

Úterý:
Na návštěvu za mnou přišla ségra. Když dole zazvonila, v telefonu se prý ozvalo: "Haló, tady infekce."

Středa:
Přestěhovali mě do pokoje k paní, která byla taky na lumbální punkci a hrozně kvílí. Sestřičkám vysvětluje, že to u ní bylo hodně obtížné protože "nemá obratle". Už znám celou její rodinnou historii i to že má ruce o pět centimetrů kratší (a to je geneticky potvrzené) a musí se utírat hajzlpapírem na klacíku.

Čtvrtek:
Dozvídám se další detaily o klacíku a v duchu si přísahám, že svoje tělo nikdy nenechám zpustnout tak, abych nedosáhla ani tam. Když paní nutí sestřičku, aby jí našla klacík v kabelce a hořekuje, že by potřebovala tak o půl metru delší ruce, už se fakt musím dusit peřinou abych nevyprskla smíchy na celý pokoj. Zachovávám ale přátelský tón a paní odpovídám: "Půl metru? Nebylo by to trošku moc?" Abych to uvedla na pravou míru, nejde tak docela o "klacík", jako o čínskou hůlku na jídlo.

Pátek:
Probudilo mě strašlivé sakrování a nadávání z koupelny. Klacík byl pravděpodobně zlomen.
Už vím, jak se paní seznámila s manželem, že v jejím rodném domě na Moravě straší a jaké má potíže s tetičkou z Litoměřic.
Taky jsem si všimla, jak je nemocniční jídlo hnusné, což je nesporné znamení, že už je mi docela dobře :).



pondělí 2. května 2016

Droga je cesta nebo cesta je droga?

Ve vlaku do Humenného se tentokrát nic speciálního nedělo, až na to, že v něm byla hrozná zima a mě nenapadlo si vzít deku ani spacák a taky že jsem si cestou četla Freuda a zdály se mi z toho ošklivé sny. Taky s námi v kupé seděla jedna paní, co vydávala zvuky jako tuberák a tak jsem zaklínala svou imunitu, aby dobře sloužila. Cestující se pořád měnili. Jenom jedna slečna se mnou jela až do Katowic a vyprávěla mi různé historky o tomhle nočním spoji, které jsem znala taky (hledání hlav sebevrahů, požáry v Bohumíně a zpoždění nad tři hodiny jsou na tomhle spoji evidentně tradicí). Tentokrát jsme ale přijeli zcela na čas, 7:11 Warsawa Wschodnia.


Na rozdíl od většiny našich výletů s Annou, které se obvykle nějakým způsobem zvrhnou v boj o přežití, si tenhle víkend užíváme hlavně gurmánsky. Po procházce parkem a návštěvě muzea varšavských neonů jdeme na oběd do samoobsluhy na pravé polské pierogi.


Pak pokračujeme srandovním nově postaveným starým městem a dáváme pauzu v kavárně/antikvariátu pojmenované podle Hrabalova románu Czuły Barbarzyńca. Kujeme plány na další horské výpravy (na podzim musíme dát konečně společné Tatry, vypadá to na sraz na Rysech) a protože na rozdíl od Prahy je ve Varšavě pořád zima a šedivo, odměňujeme se za všechny společně vyšlapané kopce geniálním dortem v kavárně proti univerzitě. (Představte si nešizené čokoládové brownie, natřené krémem co chutná jako Jesenka a na tom čerstvé truskawki i borówki! Přesně to, co si vždycky v horách představujete, že si doma po návratu dáte, jenže pak přijedete do bytu s prázdnou lednicí, uvaříte si poslední zbylou čínskou polívku a jdete spát.)


Večer jsme zakončily Machulského romantickou komedií Ile waży koń trojański?, kterou řadím na seznam optimistických filmů, na které se můžete koukat klidně pořád dokola. Přes nostalgický nádech kulis z dob reálného socialismu totiž film, na rozdíl od českých laskavých komedií, nerelativizuje dobro a zlo. Naopak kolikrát tne do živého.
Žeru scénu, kdy bývalý Zosin manžel machruje před vyděšenými švédskými investory historkou, jak při cestě do Švédska vydělal nahlášením falešné krádeže auta. Tím přijde o šanci na další pochybný kšeft s pozemkem pro stavbu IKEA. Mám pocit, že spousta Čechů by bohužel  i dnes považovala podobnou historku za husarský kousek, hodný obdivu a Dareka za jeho vekslácké schopnosti ještě ocenila. Stejně, jako "slušné Čechy" nechalo chladnými odhalení Panama Papers, zatímco jako ohrožení svých materiálních jistot vnímají pořád hlavně uprchlíky a lidi závislé na státní podpoře.
Prolhaný a podvádějící Darek je jednoznačně negativní postava, na rozdíl od relativizujících obrazů vztahů v českých filmech, které dávají zprávu spíš o tom, že jsme přece všichni trochu kradli a lhát partnerovi je normální součást života, takže se můžeme takhle společně poplácat po zádech, spiklenecky na sebe mrknout a říct si, že všechno dobrý. Nelze samozřejmě generalizovat nakolik Machulského film odráží postoje polské společnosti. Bohužel mám pocit, že obliba Hřebejkových nebo Vieweghových příběhů odráží stav společnosti české.


V neděli jsme s Annou vyrazily do proslulého Muzea Varšavského povstání. Před muzeem je fronta na cca hodinu. Stojí to ale za to. Je tu k vidění opravdu propracovaná expozice. Nahrané příběhy pamětníků můžete poslouchat z telefonů, sledovat několik dokumentárních filmů, proběhnout se realistickým varšavským kanálem, cestou sbírat události každého dne povstání na lístcích trhacího kalendáře, tisknout letáky vyzývající k boji na autentickém stroji. Zaznamenaná svědectví pamětníků jsou zpracována rozličnými způsoby, tak aby zprostředkovaly opravdu intenzivní a autentický zážitek.
3D promítání přeletu nad ruinami města (moje první 3D kino v životě) mi nápadně připomíná páteční záběry z Aleppa s kusy mrtvol a brečícím reportérem.
Po čtyřech hodinách v muzeu už zoufale volám: "Už žádné další mrtvé děti! Už žádné další copaté holčičky pohřbené v ruinách! (Místo nich vidím obličeje dětí, co po mě ještě nedávno lezly v Idomeni.) Už žádné další příběhy napsané životem! Už žádné další opravdové emoce!"
Ještě před pár lety mi připadalo fajn, vrtat se v minulosti. Fascinovaly mě temné části historie. Fascinovala mne lidská vyprávění. Byl to pro mě zkamenělý svět vně mé reality, do kterého bylo možné podnikat objevné výpravy.
Teď mě ale často přepadá pocit, že temnoty je všude okolo až moc a je vůbec otázka, jestli má smysl snažit se každou tragickou smrt zaznamenat. Kdo postaví památník všem obětem současných bojů? A komu se nakonec ty památníky budou stavět a komu ne? Vrátila se mi myšlenka, kterou jsem napsala kdysi do seminárky o Místech paměti na Holocaust and Media u Dr. Blessing ve Vídni. S pomocí nových médií můžeme zaznamenávat smrt v GPS souřadnicích. Na rozdíl od reálné ulice, nemají data prostorové omezení, takže můžeme zaznamenat příběhy všech zapomenutých a vrátit je tak do historie. Co když to ale povede jenom k hlubšímu uvědomění, že žijeme vlastně na hřbitově?
Anna mi vyprávěla historku, jak za ní přijel spolužák z Německa. "Slyšel jsem, že je tu ve Varšavě nějaká ulice, kde Němci zabili asi 100 lidí. Rád bych tam třeba položil kytku." "Hm, tak to nevím, kterou přesně myslíš. To jsou tady v centru všechny."

Když je něco "vadný"znamená to "hezký"
Na pozdní oběd jsme se potkaly s další kamarádkou z Vídně, Martou. Finišuje zrovna přípravy na svatbu, a tak má nejvíc práce s vyšilující maminkou a mohla se k nám připojit až odpoledne. S Annou většinou mluvíme o složitějších tématech anglicky, abychom se vyhnuly zmatku způsobenému slovy, která máme v obou jazycích, ale v každém znamenají něco jiného. Marta ale anglicky nemluví a tak se zbytek dne bavíme česko-polsky a narážíme na další a další paradoxní spojení (Třeba že ve Warszawe mají "uadnou univerzitu"). Marta nám už do muzea volala, že si půjde napřed stoupnout do fronty na Manekina, proslulé varšavské palačinkárny. Když sem dorazíme, před restaurací je fronta na cca 45 minut, která přetrvává i když o hodinu a půl později odcházíme. Hosté vědí, že čekání stojí za to (stojí!). Fronty do Manekina mají i svou stránku na Facebooku.
Svátek práce se tu zkrátka dnes slaví hlavně postáváním (nikoli povstáváním) - ve frontě na volně otevřená muzea, ve frontě na dobrou restauraci a postáváním na demonstraci
Večer zakončujeme kafem a dalším skvělým dortem (na kterém není ani kousek těsta nebo něčeho co byste měli tendenci sníst napřed!) u warszavske Politechniky.


Jsem vděčná za to, že žiju ve světě, kde můžu v pátek večer nasednout do počongu Praha - Warsawa Wschodnia, ráno už se krmit ciesty a kout plány na další objevné výpravy, jako bych si jen skočila na kawę ke kamarádce odvedle a v pondělí ráno być w pracy jako by se nechumelilo. Varšava pro mě bude už navždycky městem luxusních dortů a čekání w kolejkach.
S Annou se doufám uvidíme zase cca za dva měsíce, kdy se bude přes Prahu vracet z Kyrgystánu. Jestli bude mít ještě trochu síly, chtěla bych ji vzít do Českého ráje. V září pomýšlíme s Annou na nějakou větší horskou expedici s kamarádkou, která je teď zrovna ve Francii. Jsou to ty chvíle, kdy se cítím opravdu jako "global citizen". Anna mi vypráví o své poslední pouti do Santiaga, ze které se vrátila před dvěma dny a u fotek pobřeží a hor už cítím, jak mě zaplavuje adrenalin. Marta se mě ptá na zážitky z Indie a taky jaké plánuju další cesty. Cesta se polsky řekne droga.
Známí se nás občas ptají, kde na všechny ty drogy bereme peníze. Faktycznie jich moc nemáme. Většinou spíme někde pod mostem nebo v lese a nebo si potřebné věci odpracujem.

Program Erasmus mě, kromě mezinárodní perspektivy, naučil dumbster divingu. Žádná ekologická zodpovědnost. Dřív bych na to byla asi moc "pintlich", jak říkávala naše babička. Jenže, když dostanete stipendium 350 EUR na měsíc a z toho 250 - 300 dáte za nejlevnější bydlení na koleji a chcete přežít a taky něco vidět, není co řešit. A taková je moje generace neomezených možností.



Mamy to bardzo zimny maj.

čtvrtek 14. dubna 2016

Pryč s výroky o "nevděčnosti" uprchlíků

Od návratu z Idomeni se pořád s někým dohaduju o tom, zda se uprchlíkům má pomáhat, když jsou tak nevděční. Místo aby byli rádi, že po nich zrovna nikdo nestřílí, hned by chtěli něco víc. Třeba mobil, aby se mohli spojit se svojí rodinou nebo důstojnější obydlí, možnost vybrat si kde budou žít a tak dále. Zaráží mne tyhle názory od přátel, kteří se třeba i sami do pomoci zapojili a nakonec skončili frustrovaní, protože zjistili že jsou to pěkně nevděční "sráči" a pořád by něco chtěli.
Netvrdím, že je možné všem jejich přání splnit. Ani mě ani nikomu jinému se (naštěstí!) nesplní všechno co si přejeme. Nemůžete ale nikomu odpírat právo přát si pro sebe ten nejlepší možný život a pokoušet se takového stavu dosáhnout. Aféra se skupinou 25 "nevděčných" Iráčanů, kteří odmítli zůstat v Čechách, opět podporuje tyto nálady. Nechci komentovat detaily celé akce, protože k tomu už bylo napsáno dost. Jde mi o princip.

Velký problém je samozřejmě ve zkreslených informacích, které se k lidem dostávají. I v Polykastru jsem se setkala s chlapíkem, který naříkal nad tím, že doma měl dům na pláži a snažil se mě ohromovat siláckými řečičkami o tom, že by radši zemřel ve válce než tohle ponížení. Evidentně šlo o člověka z bohaté vrstvy, pro kterého byly ponižující okolnosti fungování života v kempu větším problémem, než samotná fyzická nepohoda. Leč byl pořád naživu a věnoval se tlumočení pro Lékaře bez hranic, takže to asi s tou myšlenkou, že "radši smrt než bydlet ve stanu", nebude tak horké.
Je problém, že převaděči dávají lidem nesmyslnou naději o tom, jak skvěle se v Evropě budou mít. Je problém, když se mezi migranty v Idomeni šíří mylná představa, že pokud se jim podaří dostat do Makedonie, bude něco lepší. My, se všemi informacemi, které máme, víme moc dobře, že přejít hranici není žádná výhra. Evidentně tedy chybí osvěta v tomto smyslu.
Ani to však nebere žádnému člověku právo přát si být tam, kde si myslí, že to pro něj bude nejlepší.
Nutit někoho, aby zůstával kde nechce, tomu se neříká pomoc, ale násilí. Tvrdit někomu, že mu pomáhám a přitom ho držet někde, kde být nechce, to je chování psychopata z románů Stephena Kinga. Opravdu se mu chceme podobat?
Že sem sami chtěli? Bylo by skvělé, kdybychom dokázali odhadnout vždy perfektně dopředu, co je pro nás dobré a co ne. Pokud bychom na sebe aplikovali stejný metr, kterým teď média hodnotí "nevděčné" uprchlíky, nesměli bychom dávat výpoveď v práci nebo se rozcházet s partnery. Některé věci prostě nejde posoudit dokud je nevyzkoušíte.

Zraněnému spisovateli Paulu Sheldonovi "pomáhá" jeho fanynka Annie v adaptaci thrilleru Misery nechce zemřít. Chceme být jako Annie?

Je děsivé, co všechno byli někteří migranti ochotní absolvovat v honbě za snem o lepším životě, který prozatím skončil v zabláceném stanu u drátěného plotu nebo v nevyhovujícím bydlení mezi lidmi kteří vám nerozumí. Zdravý rozum mi říká, že pokud je někdo ochotný riskovat plavbu přes moře na gumovém člunu s malými dětmi, musí být jeho motivace opravdu silná.
Nicméně i my se kolikrát honíme za věcmi, o kterých si myslíme, že nás udělají šťastnějšími a jsme schopní pro ně jít přes mrtvoly. Ať už jde o materiální věci nebo snahu získat a přivlastnit si nějakého člověka s jeho emocemi, nakonec se stejně dostaví zklamání a frustrace.
Naučit se nesoustředit na "vlastnictví" jako zdroj štěstí, potřebujeme úplně stejně jako někteří migranti přicházející do Evropy. Na rozdíl od nás dostalo mnoho z nich v tomhle ohledu opravdu tvrdou lekci.



Sama jsem se v táborech setkala s lidmi, kteří mi dávali najevo vděčnost bez ohledu na to, jestli jsem jim já osobně nějak pomohla. Nebyla to vděčnost něco za něco. Já tobě boty, ty mě "děkuju". Cítila jsem se až zahambeně, protože tahle vděčnost patřila všem, kdo pomáhají a na jejím vzniku mám marginální zásluhu. Kolik lidí mi děkovalo prostě za to, že tam jsme, že nám to není jedno. Jednou jedinou výjimkou mezi desítkami lidí, se kterými jsem komunikovala byl právě onen dobrovolník překladatel, který pomoc, které se mu dostalo nijak neshazoval, přál si ale pro svůj pocit důstojnosti víc.

Pomoc, pokud má v sobě obsahovat povznášející esenci "dobra", se realizuje jenom v případě, že ji dáváme bez nároku na reciprocitu nebo očekávání, že nám obdarovaný výměnou za to prokáže pocit jak jsme skvělí. Pokud za své konání něco vyžadujeme, nejde o pomoc ale o prachobyčenou směnu, obchod. Pokud pomáháme a od toho komu svou pomoc směřujeme očekáváme že nám výměnou dodá pocit spasitele/"dobrého" člověka, jedná se zase jenom o obchod, i když jeho předmětem jsou emoce. Uzavírat smlouvu ve své hlavě a neříct o ní tomu, s kým ji uzavírám, vede logicky k frustraci a zklamání. A to raději nekomentuji nerovné vyjednávací pozice obou stran a to, nakolik jsou migranti tímto způsobem poníženi na pouhý objekt, na kterém je možné ukojit si své spasitelské choutky, případně je potrestat nebo zavrhnout pokud neuspokojují dost dobře.
Já osobně hlasuju pro dávání bez očekávání. I když se ale rozhodnete pro směnu za pozitivní emoce (nasycení spasitelského komplexu nebo alespoň potvrzení, že jsem "dobrý" člověk) mám pro vás jednu radu. Zeptejte se napřed toho, komu pomoc směřujete, jestli o ní stojí a jak by potřeboval pomoct aby se přiblížil stavu spokojenosti. Neschopnost vyvázat se z představy, že pouze abstraktně, ve své mysli dokážu pojmout potřeby, myšlenky a směry uvažování druhých, je příčinou bezpočtu konflitků v osobní i celospolečenské rovině, ale to už je zase na jiný článek...


Jedna poznámka k argumentaci tím, že uprchlíci ve "značkovém oblečení" jsou bohatí a nepotřebují pomoc: Při vybalování krabic darovaného oblečení jsme narazili na obrovské množství oblečení drahých značek. Takových, jaké si nikdy v životě nebudu moct koupit, i když mi to nijak extra nevadí. Jenže ani to, že máte mikinu od Armaniho vám uprostřed bláta v táboře moc nepomůže a opravdu to o ničem nevypovídá. Šátek od Coco Chanel proti slznému plynu nepomáhá o nic víc než utěrka.

Maďarský fotograf  Norbert Banksa nafotil fashion fotky s oblečky od Chanelu u drátěného hraničního plotu.


pátek 1. dubna 2016

Ani nevim, jestli o tom psát...

První asi hodinu cesty jsme se bavili esemeskou, kterou odeslal řidič osazenstvu druhé dodávky aby informoval o tom, jak jsme na tom. Psát sms při řízení není ideální a tak je na místě stručnost. "80 km pred brnem curaci" mělo samozřejmě nést informaci o čůrací pauze před Brnem a nikoli o tom, co si o druhé posádce myslíme.
Na maďarské dálnici nás přiváděli k šílenství řidiči, kteří neustále šlapou na plyn a na brzdu a pekelné kolony, které se tam v důsledku tohohle stylu řízení vytvořily. Ve skladu Czech týmu v Šidu jsme vyzvedli nějaký materiál a hurá na Bělehrad.
Protože na hranicích jsou občas při převozu humanitárního materiálu problémy, stany a další věci, které vezeme, zahazujeme našimi batohy a připravujeme si cover story o svatbě v Thessaloniky. Ve tři ráno na řecké hranici rozespale vymýšlím odpověď na otázku, co že vezem jako svatební dar (gumové rukavice a dezinfekce? reflexní vestičky nebo snad stany?). Jaké je naše překvapení když se pohraničníci i cestou zpátky ptají, jak bylo na svatbě.

První den pomáháme třídit věci se sbírek v řeckém skladu. Je to taková nejmíň "cool" práce a část naší skupiny je z toho otrávená. Přecejen až se vás doma někdo zeptá, zní mnohem zajímavěji říct, že jste stáli tváří v tvář těžkooděnci a lidskému utrpení, než že jste třídili ponožky podle velikostí. Samozřejmě už všichni chceme vidět tábory. Beru to ale tak, že jsem přijela pomáhat a udělat nějakou práci. Snažím se být trpělivá, protože věřím, že zážitků ještě nasbíráme dost.


V sobotu jsme se doslechli že se v neděli chystá v táboře v Idomeni prostest. Jiná zpráva říkala, že přes den kdosi jezdil po táboře a z amplionu vyhlašoval, že v 10 hodin dopoledne se otevře hranice. Další varianty mluvily o otevření hranice v 9 a v 17 hodin. V táboře byl neklid, mnoho lidí se balilo na cestu.
V "hlavním štábu" dobrovolníků v Parkhotelu v Polykastru se vedou vášnivé politické debaty. Aktivisté plánují protest a hájí právo uprchlíků postavit se za svá práva. Dobrovolníci, kteří už jsou tady déle, prosí, aby nikdo neeskaloval situaci. Před čtrnácti dny tu byla prolomena hranice.


Výsledkem ale bylo, že většinu těch, kterým se podařilo přejít, makedonská policie stejně pochytala. Rodiny s malými dětmi byly zasažené slzným plynem. Počet obětí na životech se z různých informačních zdrojů liší. Mluvilo se o šesti utopených při přechodu řeky (internetoví neonacisté si mnou ruce a radují se, že aktivisté sami "topí" uprchlíky) a jednom člověku, který přímo zemřel na následky zmlácení policajty. Další lidé ale údajně zemřeli později na následky zranění. Dva lidé se pokusili na protest upálit. I teď se k nám dostávaly informace, že na druhé straně čeká makedonská policie s vodními děly a slzným plynem.
V naší skupině se vedly vyhrocené debaty o tom, zda do Idomeni ráno vůbec jít a jakým způsobem se účastnit dění. Všichni jsme byli zvědaví co se bude dít. Byla jsem přesvědčená, že někteří aktivisté chtějí zneužít situace lidí v kempu k propagaci svých politických názorů. Italští aktivisté tvrdili, že v kempu je minimálně 1000 lidí kteří chtějí demonstrovat. Měla jsem ale strach, že svojí roli sehrála i jazyková bariéra a většina účastníků ve skutečnosti nechce demonstrovat, ale prostě jít pryč. Pokud už měsíc úpěnlivě čekáte na informaci o otevření hranice, není nic divného že se desinfomace šířila tak rychle a uvěřilo jí velké množství lidí. Možná k tomu nebyl potřeba ani ten amplion. Stačilo prostě úpěnlivé přání slyšet, co slyšet chci. I teď si myslím, že velká část uprchlíků není vůbec v situaci, aby o složitějších politických souvislostech přemýšlela. Chtějí odsud prostě vypadnout. Přišlo mi úplně idiotské nahnat rodiny s malými dětmi do náruče makedonských policajtů se slzákem jen proto aby si to mohli novináři natočit a dojemnými záběry plnit stránky médií. Vystavit se riziku na demonstraci sama za sebe je pořád něco jiného než vést do předem prohrané bitvy další lidi, kteří jsou mnohem zranitelnější než já. Navíc když my máme ty správné pasy, se kterými můžeme kdykoli odjet a doma se zotavit, na rozdíl od těch, kdo budou muset následky zvládnout tady v polních podmínkách. Byla jsem naštvaná, jak můžou mít někteří tak málo empatie a hrozně jsem nadávala.
S holkama jsme usoudily, že naší rolí bude snažit se odradit rodiny s dětmi aby se při protestu stavěli dopředu a vysvětlovat lidem, že i když je to frustrující, hranice se opravdu neotevře.


Ráno stáli na kolejích řečtí policisté, kolem bylo vidět spoustu rodin se sbalenými batůžky. V centru tábora se shromáždilo nějaké množství lidí, prozatím se třemi transparenty v angličtině (občas si nejsem jistá, kdo je vlastně napsal). Větší část davu však zatím tvořili zahraniční reportéři. Po asi hodině a půl, kdy se v zásadě nic nedělo, jsme s Majdou usoudily, že tu nejsme nijak extra užitečné a radši půjdeme udělat nějakou práci. Zbytek skupiny chtěl být u toho, až se něco semele, a tak jsme odjely jednou z našich dodávek do řeckého skladu. Po půl hodině volá další část skupiny, která zůstala v Idomeni, že už chtějí také vyzvednout, takže zůstávám ve skladu sama a Majda se pro ně vrací.

"Jsem zubařka, tyhle ruce budou zítra v něčí puse," ukazujem mi rozpraskané ruce od prachu koordinátorka Cristina. "Musím si udělat nějaké ruční lázně," chechtá se. Balíme věci ve skladu pro konkrétní rodiny ve stanech ve vojenském táboře v Chirso. V jedné objednávce připravuju věci pro stan, v kterém je jeden pár a dvě dospělé příbuzné bez muže. Balíme boty správných velikostí, konkrétní kusy oblečení, které rodině chybí, hygienické potřeby (mimochodem to je ideální způsob jak předat dámské hygienické potřeby protože vzít si vložky veřejně při distribuci v kempu je pro většinu žen nepřípustné) a taky prosí o tři šátky, jeden jakýkoli a dva nejlépe černé. Hrabu se tedy v hromadě darovaných věcí a marně hledám něco aspoň trochu důstojného, aspoň tak velkého aby se tím dala hlava opravdu zakrýt. Místo toho nacházím samé třpitivé barevné děrované nesmysly plné flitrů a různých bambulek. Připadám si hrozně, najednou mi zase zpátky dochází, co mají lidé v kempu za sebou. Ráno v Idomeni mě příjemně překvapilo, jaký je tam klid a pořádek. V průměrném indickém městečku uvidíte desetinásobné množství odpadků proti táboru, kde po ránu sami obyvatelé zametají. Každou chvíli odněkud slyším názor, jak jsou ti uprchlíci nevděční, jak mají být rádi, že mají co jíst a že po nich nikdo nestřílí a nestěžovat si. Nemyslím si. Je to asi jako by mi zabili manžela ve válce, byla bych měsíc na útěku, teď už další měsíc ve stanu v blátě, které když zaprší sahá až po kotníky a není z něj úniku, neustále všechno navlhlé, bez šance že se doopravdy umyju a u toho měla mít na sobě třpytivý striptérský obleček s dírama na bradavky. A běda, pokud by mě napadlo si stěžovat. Nějaká lidská důstojnost? Nemáš nárok.
Mezi dary se objevují občas opravdu bizarnosti jako dětské minisukně, zavazovací topy na tkaničky které víc odhalují než zakrývají nebo zlaté boty na jehlovém podpatku, které se na dlouhý pochod za lepším životem vyloženě hodí.


Je vidět že spousta dárců moc nepřemýšlí nad tím, co posílají a berou to spíš jako příležitost zbavit se odpadu. Nikoho tím ale nechci napadat. Díky za každého dárce pomoci, raději než nenávistného škarohlída. Hledám ten pitomý šátek a je mi do breku. Naštěstí už přijíždí Majda s dodávkou a můžu změnit prostředí. Policie zablokovala příjezd do Idomeni, takže se ke zbytku skupiny stejně nedostala. Mám toho plné kecky a tak jedem zpátky do Polykastra uvařit si v ešusu večeři a trochu se zotavit.
V táborech je vidět snaha udržet si alespoň nějakou důstojnost. I v těch otřesných podmínkách vidíte u stanů viset vyprané prádlo. Rodiny vyráží na procházku po bahnitých hroudách v okolí. Protest v Idomeni nakonec proběhl poklidně. Zpívalo se a mávalo kusy toaleťáku jako bílými praporky. Na transparentech stálo "nemlaťte nás" a "trpělivost + naděje = Evropa".


Večer jedeme ještě do kempu distribuovat teplé ponožky a baterky. Chodíme po táboře a sledujeme kdo nemá ponožky nebo která rodina bydlí v odlehlejší části kempu a nemá si jak posvítit. Není možné věci rozdávat otevřeně a upozorňovat na sebe. Nemáme tolik materiálu aby se dostalo na všechny a tak se snažíme vytipovat ty nejvíc zranitelné a potřebné. Večer v Idomeni je poklidný. Rodiny sedí u ohně a povídají si. Je na nás vidět že patříme k dobrovolníkům, a tak nás lidé zdraví a děkují, že tu jsme i když jsme pro ně konkrétně nic neudělali. Nádražní bufet je otevřený, vevnitř je plno, takže si dáváme kafe a sedáme si na peron. Potkáváme děti, co si jdou ke korytům s vodou čistit zuby. Nevědět kde jsem, klidně by to mohl být kemp v Sedmihorkách v plné letní sezóně....až na to že někteří lidé nemají boty, ponožky, spacák nebo stan a nevědí, co s nimi zítra bude. Co budou jíst, kde budou spát, když začne pršet a jednovrstvé levné stany ze sbírek se začnou topit v blátě a jak dlouho to všechno bude trvat.


Bylo to opravdu náročných pár dní. Ujeli jsme celkem asi 3600 Km. Zjistila jsem, že zvládám řídit devítimístnou dodávku. Můj obrovský obdiv patří personálu Parkhotelu v Polykastru, neoficiálního centra dobrovolníků. Mít plný barák hippiesáků (většina dobrovolníků bydlí ve stanech okolo, případně ve vybydleném domě kousek od hotelu, všichni se ale schází na hotelové terase a využívají uvnitř záchod a kohoutek s vodou), neustále čisto, úsměv na tváři a bar otevřený 24/7, to je opravdu úctyhodný výkon.
Obrovský obdiv a poklona také patří skupině řeckých dobrovolníků, se kterými jsme měli tu čest pracovat. Způsob, jakým měli zorganizovanou pomoc (individuální "shopping listy" pro konkrétní rodiny a zapojení obyvatel tábora do distribuce) by mohl být příkladem jak distribuovat pomoc za zachování maximální míry lidské důstojnosti. Pracovat s nimi, mi v celém tom blázinci vracelo nejvíc optimismu.
Byl to zážitek, který se těžko předává. Některé věci můžu vyprávět jenom osobně. Vstát ve středu ráno a jít do normální práce mi vůbec nedávalo smysl. Celá cesta po Indii se mnou nehnula tak moc, jako těch pár dní tady. Zatím jsem v životě nezažila moc nějakých zlomových okamžiků (ani nalomená páteř mě neodradila od pošetilých sportů, ani přepadení v Saint Denis mě neodradilo od cestování) ale tenhle výlet zafungoval jako dokonalé emoční splachovadlo. Přijela jsem domů s pocitem, že problémy,  které jsem tu doteď řešila, jsou z jiné planety, celé galaxie vzdálené.


pátek 26. února 2016

Terapie skokem přes potok

Anna říkala, že když jedou jenom holky, je to vždycky dobrodružství. Je fakt, že ve smíšených skupinách se tak často nestává, že se zakecáte u kafíčka na několik hodin a na cestu vyrazíte trochu se zpožděním. Navíc jsem trochu podcenila, že měřítko Aniny mapy polské části Beskyd bylo trochu jiné než česká KČT že na ní některé cesty úplně chybí.
No a shodou všech těch okolností se stalo, že v době setmění jsme byly ještě dobré dvě hodiny skoků přes potok od chaty, kde jsme se kvůli špatné předpovědi rozhodly přespat. Ve skutečnosti kdyby bylo na mě, uložily bychom se pod převis o několik kilometrů blíž, byla mi totiž hrozná zima a protože skoro celá cesta vedla prakticky potokem, do bot už mi dávno nateklo. V tom sněho a mrazu se mi nechtělo věřit, že bude v noci opravdu pršet a byla jsem přesvědčená, že se závějemi plahočíme zbytečně.
Hop a skok a přes potok
Anna ale byla jiného názoru a jak se ráno ukázalo, měla pravdu. Nedávno se vrátila z Camino de Santiago a povídala mi o potížích s kamarádkou, se kterou se na cestu vypravila. Někteří lidé se v určitých krizových situacích zaseknou a stojí. My naštěstí obě patříme k těm, co prostě jdou dál. Sice jsem při každém dalším proboření do vody pod sněhem vykřikovala nadávky ve všech jazycích, které s Annou sdílíme (česky, anglicky, německy, polsky zatím nadávat neumím a Anna je skautka a nemluví sprostě, takže zatím nebyla příležitost se to naučit), ale i když si brblám pod fousy něco o tom, že jsem dávno mohla mít nohy v suchých ponožkách a ve spacáku, pokračujeme v noční cestě. V jednu chvíli vidíme mihotání ohně a slyšíme cinkání rolniček. Zní to jako by za závějí sedělo u ohně všech dvanáct měsíčků. Když vyběhneme na návěj vidíme, že noční tmou se po vedlejší cestě řítí saně se dvěma zapřaženými valachy a hořící pochodní vpředu. Během chvilky jsou z dohledu a my jsme zase ve tmě samy.

Měsíček nám trochu svítil na cestu
Měsíc svítí tak silně, že když jeho světlo zahlídnu prosvítat za stromy, popadne mě mylná naděje, že už by to mohla být chata. Připadám si trochu jako v pohádce o Jeníčkovi a Mařence. Cesta není prošlapaná, značky jsou dost často pod sněhem a v temném lese se řídím hlavně intuicí. Nakonec se však před námi v mlze objeví chata a za ní dřevěný kostelíček. Je ovšem úplně zhasnutá, tichá a prázdná. "To není možný," říká Anna. "Dívala jsem se na jejich webové stránky a psali tam že mají otevřeno." Rozhlížíme se po okolí. Minimálně je tu polorozpadlý chlívek, do kterého bychom mohly vlézt, takže se uklidňujeme, že máme aspoň střechu. Na dveřích staré zavřené chaty je telefonní číslo. Anna tam volá a po chvilce přichází s rozzářeným úsměvem. Přesvědčila paní v telefonu, že nám chatu přijde otevřít a i když je zavřeno, nechá nás uvnitř přespat. Ve starém, dřevem obloženém pokojíku mi to připadá jako v nebi. Na vařiči si vaříme večeři.
Nejluxusnější horská večeře: Kuskus s olivami, sušenými rajčaty, feta sýrem a avokádem

Než jsme se uložily, paní nám ještě donesla termosku s čajem a koláče s omlouvou, že v chatě není zatopeno. Nikdo sem prý nechodí. Hotový ráj.
Tyhle chvíle mě učí nechávat život plynout. Nesnažit se některé věci vyřešit předčasně, protože nakonec je stejně všechno jinak. A pokud nemáte přehnaná očekávání, většinou se všechno na dobré obrátí.


Druhý den ráno se budíme do lijáku jako hrom a já blahořečím Anně, že jsme nezůstaly pod chabým převisem. Vaříme vločky s oříšky a rozinkami na zahřátí a vyrážíme. Neděle byla hodně drsná. Pršelo od rána až do samého večera. Já jsem měla krizi dopoledne. Do úplně mokrých bot, které mi samozřejmě ve vymrzlé chatě neuschnuly, jsem zvolila starou dobrou metodu igeliťáky. (Díky bohu, že jsem aspoň dva měla, na zbytek věcí už mám hezké látkové pytlíky a balení do igelitu jsem brala jako znouzectnost.) Leje a leje a leje. Mám mokré úplně všechno, švy u bundy už nejsou co bývaly a před námi je minimálně 20 Km v rozbředlém sněhu, do kterého se boříme po kolena. Tohle by skoro žádnej z mých kamarádů nedělal, napadá mě. Jenže vzhledem k tomu, že jsme uprostřed lesa a do pondělka večer potřebujem být v dostupnosti vlaku, celkem nám nezbývá nic jinýho než prostě jít.

"It´s so beautiful" Anna si fotí jezírko v lese, které vypadá jako louže močůvky za kravínem. Jestli existuje něco jako šílenství ze zimy, právě se to u ní projevilo.

Moje krize trvá až na českou hranici, kde si v nádherné autobusové zastávce - první místo, kde se můžu vysmrkat, aniž by kapesník byl na ždímání dřív než ho vůbec zvednu k obličeji. Vaříme polévku od mistra Yum Yuma, kterou jsem prozřetelně koupila a Anna se diví. Prý už si myslela, že jí to vůbec nechutná, ale už dlouho nic tak dobrýho nejedla! Potom ještě dáváme halvu a od té chvíle se mi jde lehce, jak do tanečních.
Když se škrábeme na hřeben u chaty Gírová, kam už jsem prozřetelně radši zavolala, padá krize naopak na Annu. Samozřejmě se zase nějak stalo, že jdeme za tmy a mlhy a protože chata pořád nikde, napadají nás různé věci, jako že jsme ji mohly minout. Ale nakonec se přece jen noří ze tmy jako zázrak...


A pak už to jde všechno jak má. Čaj se slivovicí pro mě, bez slivovice pro Annu, protože v Polsku skauti nepijou. Boty na topení. Jedinej koho bych mohla pohoršit svým zjevem v poloprůhledných merinových podvlíkačkách, poslední suché věci, co mi zůstala na spodní část těla, je podívínský chatař, takže to plánuju risknout. A ráno vstáváme do úplně jinýho světa. Kopce po kterých jsem v sobotu ráno kráčela v závěji jsou holé. Za tři dny jsme vystřídaly tři různá roční období.

Kafíčko na chatě Polanka
Kočičky a sluníčko
Stalo se to nebo se nám to jenom zdálo?