úterý 23. prosince 2014

Půlkou srdce na Jamajce

Přichází to nečekaně. Třeba dneska cestou od vlaku v Sedmihorkách. Hvězdy svítí a sníh všechno tak nějak utišil. Potíž s tím, když někde delší dobu žijete, je, že už tak nějak nejste nikdy úplně doma. Je to napůl krásný a napůl prokletí. Stýská se mi po běhání na Hermanskogel a Leopoldsberg, po lezení v Badenu po škole, po Mödlingu, který mi přirostl k srdci, po výletech do Raxu na Hohe Wand.
Samozřejmě že vím, že Erasmus je trochu přechodná realita.
Ve Vídni jsem se potkala se známou, která tady, očarovaná studijním pobytem, zůstala a našla práci. Jenže najednou tu zůstala sama a všechno bylo tak nějak těžší. Kamarádi, se kterými trávíte čas, odjedou a nastává každodenní realita jako na kterémkoliv jiném místě světa. Život, který si odsud pamatujete je jenom chiméra, neopakovatelná a neprodloužitelná.
Za posledních deset let, od chvíle,  kdy jsem šla na svojí první brigádu, jsem neměla tolik času na sebe. Od prváku na vysoké pracuju na půl úvazku. Nejspíš už nikdy v životě nebude mojí jedinou starostí běžet ve dvanáct po škole na vlak do Badenu abych tam mohla s klukama lézt nebo si jít každý den odpoledne zaběhat do lesa, pak napsat domácí úkol a vyrazit znovu ven. Když jste na Erasmu, tak nemůžete letět pomáhat babičce, řešit že rodiče potřebují pomoct se dřevem na chalupě, staráte se jenom o sebe. Nejspíš jsem nikdy v životě neměla tak málo starostí a tolik času.
Spousta lidí mluví o poerasmovské depresi, která přichází po návratu. Mě nic takového nepotkalo. Těšila jsem se domů na muže. Z Vídně jsem si ještě zaletěla přednášet do Barcelony a zbytek léta jsme spokojeně, bez peněz a bez práce prozevlili tady v Českém ráji. Pak už jsem naskočila rovnou do dvou prací a pustila se do psaní diplomky, takže stesky se ozývaly jenom nárazově. Den před štedrým večerem jsem dokončila diplomku a najednou to přišlo.
Ať jste kdekoliv, prostě vás vždycky kousek chybí.

Jarní Schneeberg byl ještě pod sněhem