pondělí 2. května 2016

Droga je cesta nebo cesta je droga?

Ve vlaku do Humenného se tentokrát nic speciálního nedělo, až na to, že v něm byla hrozná zima a mě nenapadlo si vzít deku ani spacák a taky že jsem si cestou četla Freuda a zdály se mi z toho ošklivé sny. Taky s námi v kupé seděla jedna paní, co vydávala zvuky jako tuberák a tak jsem zaklínala svou imunitu, aby dobře sloužila. Cestující se pořád měnili. Jenom jedna slečna se mnou jela až do Katowic a vyprávěla mi různé historky o tomhle nočním spoji, které jsem znala taky (hledání hlav sebevrahů, požáry v Bohumíně a zpoždění nad tři hodiny jsou na tomhle spoji evidentně tradicí). Tentokrát jsme ale přijeli zcela na čas, 7:11 Warsawa Wschodnia.


Na rozdíl od většiny našich výletů s Annou, které se obvykle nějakým způsobem zvrhnou v boj o přežití, si tenhle víkend užíváme hlavně gurmánsky. Po procházce parkem a návštěvě muzea varšavských neonů jdeme na oběd do samoobsluhy na pravé polské pierogi.


Pak pokračujeme srandovním nově postaveným starým městem a dáváme pauzu v kavárně/antikvariátu pojmenované podle Hrabalova románu Czuły Barbarzyńca. Kujeme plány na další horské výpravy (na podzim musíme dát konečně společné Tatry, vypadá to na sraz na Rysech) a protože na rozdíl od Prahy je ve Varšavě pořád zima a šedivo, odměňujeme se za všechny společně vyšlapané kopce geniálním dortem v kavárně proti univerzitě. (Představte si nešizené čokoládové brownie, natřené krémem co chutná jako Jesenka a na tom čerstvé truskawki i borówki! Přesně to, co si vždycky v horách představujete, že si doma po návratu dáte, jenže pak přijedete do bytu s prázdnou lednicí, uvaříte si poslední zbylou čínskou polívku a jdete spát.)


Večer jsme zakončily Machulského romantickou komedií Ile waży koń trojański?, kterou řadím na seznam optimistických filmů, na které se můžete koukat klidně pořád dokola. Přes nostalgický nádech kulis z dob reálného socialismu totiž film, na rozdíl od českých laskavých komedií, nerelativizuje dobro a zlo. Naopak kolikrát tne do živého.
Žeru scénu, kdy bývalý Zosin manžel machruje před vyděšenými švédskými investory historkou, jak při cestě do Švédska vydělal nahlášením falešné krádeže auta. Tím přijde o šanci na další pochybný kšeft s pozemkem pro stavbu IKEA. Mám pocit, že spousta Čechů by bohužel  i dnes považovala podobnou historku za husarský kousek, hodný obdivu a Dareka za jeho vekslácké schopnosti ještě ocenila. Stejně, jako "slušné Čechy" nechalo chladnými odhalení Panama Papers, zatímco jako ohrožení svých materiálních jistot vnímají pořád hlavně uprchlíky a lidi závislé na státní podpoře.
Prolhaný a podvádějící Darek je jednoznačně negativní postava, na rozdíl od relativizujících obrazů vztahů v českých filmech, které dávají zprávu spíš o tom, že jsme přece všichni trochu kradli a lhát partnerovi je normální součást života, takže se můžeme takhle společně poplácat po zádech, spiklenecky na sebe mrknout a říct si, že všechno dobrý. Nelze samozřejmě generalizovat nakolik Machulského film odráží postoje polské společnosti. Bohužel mám pocit, že obliba Hřebejkových nebo Vieweghových příběhů odráží stav společnosti české.


V neděli jsme s Annou vyrazily do proslulého Muzea Varšavského povstání. Před muzeem je fronta na cca hodinu. Stojí to ale za to. Je tu k vidění opravdu propracovaná expozice. Nahrané příběhy pamětníků můžete poslouchat z telefonů, sledovat několik dokumentárních filmů, proběhnout se realistickým varšavským kanálem, cestou sbírat události každého dne povstání na lístcích trhacího kalendáře, tisknout letáky vyzývající k boji na autentickém stroji. Zaznamenaná svědectví pamětníků jsou zpracována rozličnými způsoby, tak aby zprostředkovaly opravdu intenzivní a autentický zážitek.
3D promítání přeletu nad ruinami města (moje první 3D kino v životě) mi nápadně připomíná páteční záběry z Aleppa s kusy mrtvol a brečícím reportérem.
Po čtyřech hodinách v muzeu už zoufale volám: "Už žádné další mrtvé děti! Už žádné další copaté holčičky pohřbené v ruinách! (Místo nich vidím obličeje dětí, co po mě ještě nedávno lezly v Idomeni.) Už žádné další příběhy napsané životem! Už žádné další opravdové emoce!"
Ještě před pár lety mi připadalo fajn, vrtat se v minulosti. Fascinovaly mě temné části historie. Fascinovala mne lidská vyprávění. Byl to pro mě zkamenělý svět vně mé reality, do kterého bylo možné podnikat objevné výpravy.
Teď mě ale často přepadá pocit, že temnoty je všude okolo až moc a je vůbec otázka, jestli má smysl snažit se každou tragickou smrt zaznamenat. Kdo postaví památník všem obětem současných bojů? A komu se nakonec ty památníky budou stavět a komu ne? Vrátila se mi myšlenka, kterou jsem napsala kdysi do seminárky o Místech paměti na Holocaust and Media u Dr. Blessing ve Vídni. S pomocí nových médií můžeme zaznamenávat smrt v GPS souřadnicích. Na rozdíl od reálné ulice, nemají data prostorové omezení, takže můžeme zaznamenat příběhy všech zapomenutých a vrátit je tak do historie. Co když to ale povede jenom k hlubšímu uvědomění, že žijeme vlastně na hřbitově?
Anna mi vyprávěla historku, jak za ní přijel spolužák z Německa. "Slyšel jsem, že je tu ve Varšavě nějaká ulice, kde Němci zabili asi 100 lidí. Rád bych tam třeba položil kytku." "Hm, tak to nevím, kterou přesně myslíš. To jsou tady v centru všechny."

Když je něco "vadný"znamená to "hezký"
Na pozdní oběd jsme se potkaly s další kamarádkou z Vídně, Martou. Finišuje zrovna přípravy na svatbu, a tak má nejvíc práce s vyšilující maminkou a mohla se k nám připojit až odpoledne. S Annou většinou mluvíme o složitějších tématech anglicky, abychom se vyhnuly zmatku způsobenému slovy, která máme v obou jazycích, ale v každém znamenají něco jiného. Marta ale anglicky nemluví a tak se zbytek dne bavíme česko-polsky a narážíme na další a další paradoxní spojení (Třeba že ve Warszawe mají "uadnou univerzitu"). Marta nám už do muzea volala, že si půjde napřed stoupnout do fronty na Manekina, proslulé varšavské palačinkárny. Když sem dorazíme, před restaurací je fronta na cca 45 minut, která přetrvává i když o hodinu a půl později odcházíme. Hosté vědí, že čekání stojí za to (stojí!). Fronty do Manekina mají i svou stránku na Facebooku.
Svátek práce se tu zkrátka dnes slaví hlavně postáváním (nikoli povstáváním) - ve frontě na volně otevřená muzea, ve frontě na dobrou restauraci a postáváním na demonstraci
Večer zakončujeme kafem a dalším skvělým dortem (na kterém není ani kousek těsta nebo něčeho co byste měli tendenci sníst napřed!) u warszavske Politechniky.


Jsem vděčná za to, že žiju ve světě, kde můžu v pátek večer nasednout do počongu Praha - Warsawa Wschodnia, ráno už se krmit ciesty a kout plány na další objevné výpravy, jako bych si jen skočila na kawę ke kamarádce odvedle a v pondělí ráno być w pracy jako by se nechumelilo. Varšava pro mě bude už navždycky městem luxusních dortů a čekání w kolejkach.
S Annou se doufám uvidíme zase cca za dva měsíce, kdy se bude přes Prahu vracet z Kyrgystánu. Jestli bude mít ještě trochu síly, chtěla bych ji vzít do Českého ráje. V září pomýšlíme s Annou na nějakou větší horskou expedici s kamarádkou, která je teď zrovna ve Francii. Jsou to ty chvíle, kdy se cítím opravdu jako "global citizen". Anna mi vypráví o své poslední pouti do Santiaga, ze které se vrátila před dvěma dny a u fotek pobřeží a hor už cítím, jak mě zaplavuje adrenalin. Marta se mě ptá na zážitky z Indie a taky jaké plánuju další cesty. Cesta se polsky řekne droga.
Známí se nás občas ptají, kde na všechny ty drogy bereme peníze. Faktycznie jich moc nemáme. Většinou spíme někde pod mostem nebo v lese a nebo si potřebné věci odpracujem.

Program Erasmus mě, kromě mezinárodní perspektivy, naučil dumbster divingu. Žádná ekologická zodpovědnost. Dřív bych na to byla asi moc "pintlich", jak říkávala naše babička. Jenže, když dostanete stipendium 350 EUR na měsíc a z toho 250 - 300 dáte za nejlevnější bydlení na koleji a chcete přežít a taky něco vidět, není co řešit. A taková je moje generace neomezených možností.



Mamy to bardzo zimny maj.

pátek 1. dubna 2016

Ani nevim, jestli o tom psát...

První asi hodinu cesty jsme se bavili esemeskou, kterou odeslal řidič osazenstvu druhé dodávky aby informoval o tom, jak jsme na tom. Psát sms při řízení není ideální a tak je na místě stručnost. "80 km pred brnem curaci" mělo samozřejmě nést informaci o čůrací pauze před Brnem a nikoli o tom, co si o druhé posádce myslíme.
Na maďarské dálnici nás přiváděli k šílenství řidiči, kteří neustále šlapou na plyn a na brzdu a pekelné kolony, které se tam v důsledku tohohle stylu řízení vytvořily. Ve skladu Czech týmu v Šidu jsme vyzvedli nějaký materiál a hurá na Bělehrad.
Protože na hranicích jsou občas při převozu humanitárního materiálu problémy, stany a další věci, které vezeme, zahazujeme našimi batohy a připravujeme si cover story o svatbě v Thessaloniky. Ve tři ráno na řecké hranici rozespale vymýšlím odpověď na otázku, co že vezem jako svatební dar (gumové rukavice a dezinfekce? reflexní vestičky nebo snad stany?). Jaké je naše překvapení když se pohraničníci i cestou zpátky ptají, jak bylo na svatbě.

První den pomáháme třídit věci se sbírek v řeckém skladu. Je to taková nejmíň "cool" práce a část naší skupiny je z toho otrávená. Přecejen až se vás doma někdo zeptá, zní mnohem zajímavěji říct, že jste stáli tváří v tvář těžkooděnci a lidskému utrpení, než že jste třídili ponožky podle velikostí. Samozřejmě už všichni chceme vidět tábory. Beru to ale tak, že jsem přijela pomáhat a udělat nějakou práci. Snažím se být trpělivá, protože věřím, že zážitků ještě nasbíráme dost.


V sobotu jsme se doslechli že se v neděli chystá v táboře v Idomeni prostest. Jiná zpráva říkala, že přes den kdosi jezdil po táboře a z amplionu vyhlašoval, že v 10 hodin dopoledne se otevře hranice. Další varianty mluvily o otevření hranice v 9 a v 17 hodin. V táboře byl neklid, mnoho lidí se balilo na cestu.
V "hlavním štábu" dobrovolníků v Parkhotelu v Polykastru se vedou vášnivé politické debaty. Aktivisté plánují protest a hájí právo uprchlíků postavit se za svá práva. Dobrovolníci, kteří už jsou tady déle, prosí, aby nikdo neeskaloval situaci. Před čtrnácti dny tu byla prolomena hranice.


Výsledkem ale bylo, že většinu těch, kterým se podařilo přejít, makedonská policie stejně pochytala. Rodiny s malými dětmi byly zasažené slzným plynem. Počet obětí na životech se z různých informačních zdrojů liší. Mluvilo se o šesti utopených při přechodu řeky (internetoví neonacisté si mnou ruce a radují se, že aktivisté sami "topí" uprchlíky) a jednom člověku, který přímo zemřel na následky zmlácení policajty. Další lidé ale údajně zemřeli později na následky zranění. Dva lidé se pokusili na protest upálit. I teď se k nám dostávaly informace, že na druhé straně čeká makedonská policie s vodními děly a slzným plynem.
V naší skupině se vedly vyhrocené debaty o tom, zda do Idomeni ráno vůbec jít a jakým způsobem se účastnit dění. Všichni jsme byli zvědaví co se bude dít. Byla jsem přesvědčená, že někteří aktivisté chtějí zneužít situace lidí v kempu k propagaci svých politických názorů. Italští aktivisté tvrdili, že v kempu je minimálně 1000 lidí kteří chtějí demonstrovat. Měla jsem ale strach, že svojí roli sehrála i jazyková bariéra a většina účastníků ve skutečnosti nechce demonstrovat, ale prostě jít pryč. Pokud už měsíc úpěnlivě čekáte na informaci o otevření hranice, není nic divného že se desinfomace šířila tak rychle a uvěřilo jí velké množství lidí. Možná k tomu nebyl potřeba ani ten amplion. Stačilo prostě úpěnlivé přání slyšet, co slyšet chci. I teď si myslím, že velká část uprchlíků není vůbec v situaci, aby o složitějších politických souvislostech přemýšlela. Chtějí odsud prostě vypadnout. Přišlo mi úplně idiotské nahnat rodiny s malými dětmi do náruče makedonských policajtů se slzákem jen proto aby si to mohli novináři natočit a dojemnými záběry plnit stránky médií. Vystavit se riziku na demonstraci sama za sebe je pořád něco jiného než vést do předem prohrané bitvy další lidi, kteří jsou mnohem zranitelnější než já. Navíc když my máme ty správné pasy, se kterými můžeme kdykoli odjet a doma se zotavit, na rozdíl od těch, kdo budou muset následky zvládnout tady v polních podmínkách. Byla jsem naštvaná, jak můžou mít někteří tak málo empatie a hrozně jsem nadávala.
S holkama jsme usoudily, že naší rolí bude snažit se odradit rodiny s dětmi aby se při protestu stavěli dopředu a vysvětlovat lidem, že i když je to frustrující, hranice se opravdu neotevře.


Ráno stáli na kolejích řečtí policisté, kolem bylo vidět spoustu rodin se sbalenými batůžky. V centru tábora se shromáždilo nějaké množství lidí, prozatím se třemi transparenty v angličtině (občas si nejsem jistá, kdo je vlastně napsal). Větší část davu však zatím tvořili zahraniční reportéři. Po asi hodině a půl, kdy se v zásadě nic nedělo, jsme s Majdou usoudily, že tu nejsme nijak extra užitečné a radši půjdeme udělat nějakou práci. Zbytek skupiny chtěl být u toho, až se něco semele, a tak jsme odjely jednou z našich dodávek do řeckého skladu. Po půl hodině volá další část skupiny, která zůstala v Idomeni, že už chtějí také vyzvednout, takže zůstávám ve skladu sama a Majda se pro ně vrací.

"Jsem zubařka, tyhle ruce budou zítra v něčí puse," ukazujem mi rozpraskané ruce od prachu koordinátorka Cristina. "Musím si udělat nějaké ruční lázně," chechtá se. Balíme věci ve skladu pro konkrétní rodiny ve stanech ve vojenském táboře v Chirso. V jedné objednávce připravuju věci pro stan, v kterém je jeden pár a dvě dospělé příbuzné bez muže. Balíme boty správných velikostí, konkrétní kusy oblečení, které rodině chybí, hygienické potřeby (mimochodem to je ideální způsob jak předat dámské hygienické potřeby protože vzít si vložky veřejně při distribuci v kempu je pro většinu žen nepřípustné) a taky prosí o tři šátky, jeden jakýkoli a dva nejlépe černé. Hrabu se tedy v hromadě darovaných věcí a marně hledám něco aspoň trochu důstojného, aspoň tak velkého aby se tím dala hlava opravdu zakrýt. Místo toho nacházím samé třpitivé barevné děrované nesmysly plné flitrů a různých bambulek. Připadám si hrozně, najednou mi zase zpátky dochází, co mají lidé v kempu za sebou. Ráno v Idomeni mě příjemně překvapilo, jaký je tam klid a pořádek. V průměrném indickém městečku uvidíte desetinásobné množství odpadků proti táboru, kde po ránu sami obyvatelé zametají. Každou chvíli odněkud slyším názor, jak jsou ti uprchlíci nevděční, jak mají být rádi, že mají co jíst a že po nich nikdo nestřílí a nestěžovat si. Nemyslím si. Je to asi jako by mi zabili manžela ve válce, byla bych měsíc na útěku, teď už další měsíc ve stanu v blátě, které když zaprší sahá až po kotníky a není z něj úniku, neustále všechno navlhlé, bez šance že se doopravdy umyju a u toho měla mít na sobě třpytivý striptérský obleček s dírama na bradavky. A běda, pokud by mě napadlo si stěžovat. Nějaká lidská důstojnost? Nemáš nárok.
Mezi dary se objevují občas opravdu bizarnosti jako dětské minisukně, zavazovací topy na tkaničky které víc odhalují než zakrývají nebo zlaté boty na jehlovém podpatku, které se na dlouhý pochod za lepším životem vyloženě hodí.


Je vidět že spousta dárců moc nepřemýšlí nad tím, co posílají a berou to spíš jako příležitost zbavit se odpadu. Nikoho tím ale nechci napadat. Díky za každého dárce pomoci, raději než nenávistného škarohlída. Hledám ten pitomý šátek a je mi do breku. Naštěstí už přijíždí Majda s dodávkou a můžu změnit prostředí. Policie zablokovala příjezd do Idomeni, takže se ke zbytku skupiny stejně nedostala. Mám toho plné kecky a tak jedem zpátky do Polykastra uvařit si v ešusu večeři a trochu se zotavit.
V táborech je vidět snaha udržet si alespoň nějakou důstojnost. I v těch otřesných podmínkách vidíte u stanů viset vyprané prádlo. Rodiny vyráží na procházku po bahnitých hroudách v okolí. Protest v Idomeni nakonec proběhl poklidně. Zpívalo se a mávalo kusy toaleťáku jako bílými praporky. Na transparentech stálo "nemlaťte nás" a "trpělivost + naděje = Evropa".


Večer jedeme ještě do kempu distribuovat teplé ponožky a baterky. Chodíme po táboře a sledujeme kdo nemá ponožky nebo která rodina bydlí v odlehlejší části kempu a nemá si jak posvítit. Není možné věci rozdávat otevřeně a upozorňovat na sebe. Nemáme tolik materiálu aby se dostalo na všechny a tak se snažíme vytipovat ty nejvíc zranitelné a potřebné. Večer v Idomeni je poklidný. Rodiny sedí u ohně a povídají si. Je na nás vidět že patříme k dobrovolníkům, a tak nás lidé zdraví a děkují, že tu jsme i když jsme pro ně konkrétně nic neudělali. Nádražní bufet je otevřený, vevnitř je plno, takže si dáváme kafe a sedáme si na peron. Potkáváme děti, co si jdou ke korytům s vodou čistit zuby. Nevědět kde jsem, klidně by to mohl být kemp v Sedmihorkách v plné letní sezóně....až na to že někteří lidé nemají boty, ponožky, spacák nebo stan a nevědí, co s nimi zítra bude. Co budou jíst, kde budou spát, když začne pršet a jednovrstvé levné stany ze sbírek se začnou topit v blátě a jak dlouho to všechno bude trvat.


Bylo to opravdu náročných pár dní. Ujeli jsme celkem asi 3600 Km. Zjistila jsem, že zvládám řídit devítimístnou dodávku. Můj obrovský obdiv patří personálu Parkhotelu v Polykastru, neoficiálního centra dobrovolníků. Mít plný barák hippiesáků (většina dobrovolníků bydlí ve stanech okolo, případně ve vybydleném domě kousek od hotelu, všichni se ale schází na hotelové terase a využívají uvnitř záchod a kohoutek s vodou), neustále čisto, úsměv na tváři a bar otevřený 24/7, to je opravdu úctyhodný výkon.
Obrovský obdiv a poklona také patří skupině řeckých dobrovolníků, se kterými jsme měli tu čest pracovat. Způsob, jakým měli zorganizovanou pomoc (individuální "shopping listy" pro konkrétní rodiny a zapojení obyvatel tábora do distribuce) by mohl být příkladem jak distribuovat pomoc za zachování maximální míry lidské důstojnosti. Pracovat s nimi, mi v celém tom blázinci vracelo nejvíc optimismu.
Byl to zážitek, který se těžko předává. Některé věci můžu vyprávět jenom osobně. Vstát ve středu ráno a jít do normální práce mi vůbec nedávalo smysl. Celá cesta po Indii se mnou nehnula tak moc, jako těch pár dní tady. Zatím jsem v životě nezažila moc nějakých zlomových okamžiků (ani nalomená páteř mě neodradila od pošetilých sportů, ani přepadení v Saint Denis mě neodradilo od cestování) ale tenhle výlet zafungoval jako dokonalé emoční splachovadlo. Přijela jsem domů s pocitem, že problémy,  které jsem tu doteď řešila, jsou z jiné planety, celé galaxie vzdálené.


pátek 26. února 2016

Terapie skokem přes potok

Anna říkala, že když jedou jenom holky, je to vždycky dobrodružství. Je fakt, že ve smíšených skupinách se tak často nestává, že se zakecáte u kafíčka na několik hodin a na cestu vyrazíte trochu se zpožděním. Navíc jsem trochu podcenila, že měřítko Aniny mapy polské části Beskyd bylo trochu jiné než česká KČT že na ní některé cesty úplně chybí.
No a shodou všech těch okolností se stalo, že v době setmění jsme byly ještě dobré dvě hodiny skoků přes potok od chaty, kde jsme se kvůli špatné předpovědi rozhodly přespat. Ve skutečnosti kdyby bylo na mě, uložily bychom se pod převis o několik kilometrů blíž, byla mi totiž hrozná zima a protože skoro celá cesta vedla prakticky potokem, do bot už mi dávno nateklo. V tom sněho a mrazu se mi nechtělo věřit, že bude v noci opravdu pršet a byla jsem přesvědčená, že se závějemi plahočíme zbytečně.
Hop a skok a přes potok
Anna ale byla jiného názoru a jak se ráno ukázalo, měla pravdu. Nedávno se vrátila z Camino de Santiago a povídala mi o potížích s kamarádkou, se kterou se na cestu vypravila. Někteří lidé se v určitých krizových situacích zaseknou a stojí. My naštěstí obě patříme k těm, co prostě jdou dál. Sice jsem při každém dalším proboření do vody pod sněhem vykřikovala nadávky ve všech jazycích, které s Annou sdílíme (česky, anglicky, německy, polsky zatím nadávat neumím a Anna je skautka a nemluví sprostě, takže zatím nebyla příležitost se to naučit), ale i když si brblám pod fousy něco o tom, že jsem dávno mohla mít nohy v suchých ponožkách a ve spacáku, pokračujeme v noční cestě. V jednu chvíli vidíme mihotání ohně a slyšíme cinkání rolniček. Zní to jako by za závějí sedělo u ohně všech dvanáct měsíčků. Když vyběhneme na návěj vidíme, že noční tmou se po vedlejší cestě řítí saně se dvěma zapřaženými valachy a hořící pochodní vpředu. Během chvilky jsou z dohledu a my jsme zase ve tmě samy.

Měsíček nám trochu svítil na cestu
Měsíc svítí tak silně, že když jeho světlo zahlídnu prosvítat za stromy, popadne mě mylná naděje, že už by to mohla být chata. Připadám si trochu jako v pohádce o Jeníčkovi a Mařence. Cesta není prošlapaná, značky jsou dost často pod sněhem a v temném lese se řídím hlavně intuicí. Nakonec se však před námi v mlze objeví chata a za ní dřevěný kostelíček. Je ovšem úplně zhasnutá, tichá a prázdná. "To není možný," říká Anna. "Dívala jsem se na jejich webové stránky a psali tam že mají otevřeno." Rozhlížíme se po okolí. Minimálně je tu polorozpadlý chlívek, do kterého bychom mohly vlézt, takže se uklidňujeme, že máme aspoň střechu. Na dveřích staré zavřené chaty je telefonní číslo. Anna tam volá a po chvilce přichází s rozzářeným úsměvem. Přesvědčila paní v telefonu, že nám chatu přijde otevřít a i když je zavřeno, nechá nás uvnitř přespat. Ve starém, dřevem obloženém pokojíku mi to připadá jako v nebi. Na vařiči si vaříme večeři.
Nejluxusnější horská večeře: Kuskus s olivami, sušenými rajčaty, feta sýrem a avokádem

Než jsme se uložily, paní nám ještě donesla termosku s čajem a koláče s omlouvou, že v chatě není zatopeno. Nikdo sem prý nechodí. Hotový ráj.
Tyhle chvíle mě učí nechávat život plynout. Nesnažit se některé věci vyřešit předčasně, protože nakonec je stejně všechno jinak. A pokud nemáte přehnaná očekávání, většinou se všechno na dobré obrátí.


Druhý den ráno se budíme do lijáku jako hrom a já blahořečím Anně, že jsme nezůstaly pod chabým převisem. Vaříme vločky s oříšky a rozinkami na zahřátí a vyrážíme. Neděle byla hodně drsná. Pršelo od rána až do samého večera. Já jsem měla krizi dopoledne. Do úplně mokrých bot, které mi samozřejmě ve vymrzlé chatě neuschnuly, jsem zvolila starou dobrou metodu igeliťáky. (Díky bohu, že jsem aspoň dva měla, na zbytek věcí už mám hezké látkové pytlíky a balení do igelitu jsem brala jako znouzectnost.) Leje a leje a leje. Mám mokré úplně všechno, švy u bundy už nejsou co bývaly a před námi je minimálně 20 Km v rozbředlém sněhu, do kterého se boříme po kolena. Tohle by skoro žádnej z mých kamarádů nedělal, napadá mě. Jenže vzhledem k tomu, že jsme uprostřed lesa a do pondělka večer potřebujem být v dostupnosti vlaku, celkem nám nezbývá nic jinýho než prostě jít.

"It´s so beautiful" Anna si fotí jezírko v lese, které vypadá jako louže močůvky za kravínem. Jestli existuje něco jako šílenství ze zimy, právě se to u ní projevilo.

Moje krize trvá až na českou hranici, kde si v nádherné autobusové zastávce - první místo, kde se můžu vysmrkat, aniž by kapesník byl na ždímání dřív než ho vůbec zvednu k obličeji. Vaříme polévku od mistra Yum Yuma, kterou jsem prozřetelně koupila a Anna se diví. Prý už si myslela, že jí to vůbec nechutná, ale už dlouho nic tak dobrýho nejedla! Potom ještě dáváme halvu a od té chvíle se mi jde lehce, jak do tanečních.
Když se škrábeme na hřeben u chaty Gírová, kam už jsem prozřetelně radši zavolala, padá krize naopak na Annu. Samozřejmě se zase nějak stalo, že jdeme za tmy a mlhy a protože chata pořád nikde, napadají nás různé věci, jako že jsme ji mohly minout. Ale nakonec se přece jen noří ze tmy jako zázrak...


A pak už to jde všechno jak má. Čaj se slivovicí pro mě, bez slivovice pro Annu, protože v Polsku skauti nepijou. Boty na topení. Jedinej koho bych mohla pohoršit svým zjevem v poloprůhledných merinových podvlíkačkách, poslední suché věci, co mi zůstala na spodní část těla, je podívínský chatař, takže to plánuju risknout. A ráno vstáváme do úplně jinýho světa. Kopce po kterých jsem v sobotu ráno kráčela v závěji jsou holé. Za tři dny jsme vystřídaly tři různá roční období.

Kafíčko na chatě Polanka
Kočičky a sluníčko
Stalo se to nebo se nám to jenom zdálo?






úterý 23. února 2016

Jednou napíšu knížku příběhů z nočního vlaku do Humenného

Ten vítr ve vlasech jsem si trochu vyfabulovala. Ve skutečnosti jsem měla většinu času kulicha a kapuci. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že cesta nočním vlakem do Humenného bude jen tak. Při nákupu jízdenky mne pán v okénku upozorňuje, že v Bohumíně hořelo a některé vlaky jedou objížďkou. Mám se prý informovat u vlakové čety, jak to bude s mým spojem. Před odjezdem si ještě kupuju svačinu v Bille na hlaváku a co nevidím - cepíny a helma na batohu. Ha! Tatranský vlak, ten samý, co má být okolo osmé ráno ve Štrbě. Potkávám známé, kteří se chystají za tatranskými ledy. Do vlaku tedy nastupujem společně. "Tenhle vlak ale do Bohumína vůbec nejede," hlásí mi pán v kupé. Pobíham tedy po nástupišti a hledám někoho, kdo by věděl víc. Když konečně najdu průvodčího, příliš mě neuklidní "Jo vy jedete do Návsí? Tak to si ještě povíme. Později." Zdá se, že ani ve chvíli odjezdu vlaku ještě netuší, kudy vlastně pojedem. "Ještě ne," odmítá mne několikrát, když se průběžně snažím dožadovat aktuálních informací. Představuju si, jak mě někdy kolem třetí vysadí kdesi na Moravě a co budu dělat. Kamarádi se dobře baví. V důsledku toho nespím až do tří ráno, kdy mi průvodčí konečně oznamuje, že v Bohumíně nakonec přecejen zastavíme.

Oswiecim naštěstí není můj cíl.
Čtyři ráno v Bohumíně. Nádražní nonstop je otevřený. Sedí tu tři puberťáci na cestě z nějakého mejdanu a partička v montérkách do sebe hází rumy. Po chvíli puberťáci odchází a přichází chlápek v černém. Odmítá pozvání na rumy a objednává si pivo. Z hovoru vyplývá, že to je "jejich vyšetřovatel". Já radši bořím hlavu do knížky a doufám, že se tu nic nesemele, protože potřebuju přečkat ještě necelou hodinu a do zimy venku se mi nechce. Na nástupišti pokuřuje trojice ve svátečním. Když nastoupí do vlaku, rtuťovitý plešatý pán v péřovce se tu s někým zdraví a na otázku, jaký byl ples, odpovídá "To víš, staré baby a těsné kalhoty!". A pak už nastěstí vystupuju. Návsí/Nawsie 5:45 ráno.

Problém číslo jedna. Nedosáhnu. Budu se muset spolehnout na svůj orientační smysl.
Čekala jsem běžkařské stopy a otevřené chaty (dobře, ne v pět ráno, ale aspoň nějakou známku života), ale nikde nikdo, ani stopa ve sněhu. Stoupám osm kilometrů úplně nedotčeným sněhem a hlásek strašáček někde vzadu v hlavě mi říká: "Co když se ztratíš? Co když ti zapadá cesta zpátky?". Zaháním ho ale tím, že mám u sebe všechno potřebné, abych mohla přenocovat, kde se mi zachce. Když se sápu poslední cílový krpál nahoru, v jednu chvíli fakt intenzivně čuchám divočáka, po jehož stopách už drahnou chvíli jdu. Jen hezky spinkej potvoro. Přidávám radši do kroku. Po čtyřech hodinách brodění závějí jsem na Stožci.


Prozpěvuju si Červen na Svaté a sice neuléhám do potoka, ale pod tíhou nedávných událostí mám chuť minimálně narvat hlavu do sněhu, aby se trochu zchladila. Nemůžu se dočkat následujících tří dnů, kdy moje jediná starost bude nemít sníh v botách, zahřát se a najíst.

Anna píše, že její vlak, kvůli padlému stromu, teprve dorazil do Wisly.
Sama jsem si myslela, že půjdu nahoru maximálně dvě hodiny, takže když Anna píše, že za dvě hodiny je tu, automaticky očekávám, že to bude trvat trochu déle a tak vytahuju spacák, vlezu si do něj...a otevřu oči a je půl dvanácté. Píšu Anně, že mě najde spící kousek pod vrcholem kopce a hned mi přijde zpátky sms: "Wait, I am here!" A tak rychle vyskočím, zabalím a běžím nahoru.
Koukáme na sebe a Anna mě ještě víc zmate. Směje se a říká "Vůbec nevím, co říct." Chvilku mi trvá, než mi dojde jakým jazykem na mě vlastně mluví. Ke svému inženýrskému studiu si přibrala jen tak pro radost "slavic studies" a celý víkend mě zahambuje svým rozhledem v české literatuře (hned jak se vrátím, běžím do knihovny pro Hrabala). Chechtáme se obě a musím se přiznat, že mám trochu na krajíčku.
Sedáme si na čaj do chaty klubu polských turistů a mluvíme a mluvíme.
Króvka Mleczna jsou nejlepší polský karamelky. V každé najdete vzkaz.

pátek 19. února 2016

Česko-polský přátelství a vítr ve vlasech

S Annou se známe z dob mých studií ve Vídni. Hodně jsme spolu chodily po rakouských horách. Je to jeden z těch lidí, se kterými se můžete potkat po letech a navážete v konverzaci tam, kde jste zrovna minule přestali. Na první pohled vypadá, že neumí do pěti počítat, ale má neuvěřitelnej oborovej záběr. Všude jezdí stopem, ale protože máme na náš plán relativně málo času, slibuje, že tentokrát přijede "on time".

Noc na Jizeře, fotka z našeho posledního česko-polského srazu 

V neděli v noci dokončuju studii do sborníku a jedinej z mých přátel, kdo touhle dobou taky pracuje, je Anna. Ve 3:08 mi píše:
"Well, I couldn't resist :) So, I can see such an option:
I can take a night bus from Warsaw to Katowice and arrive at 5:00 am.Then I can take a train (6:00) or a bus (6:40), and go to Wisła, and arrive at around 8:30 (It's not a big difference if I take a bus or a train)And then I need around 2 hours to go to the border. We could meet at Velký Stožek (there is a shelter there, where we can wait for each other)."

Všechny skvělý plány s Annou začínaj v noci. Když jsme se spolu poprvé vypravily do Raxu, plánování začalo asi tak v půl jedné a časně z rána už jsme seděly ve vlaku na Wien Meidling. Dnes se nemůžu dočkat noční cesty vlakem, toho až budu v Třinci hledat nějakej nonstopáč ve kterým přečkám dvě hodiny do ranního autobusu. Toho až nahodím batoh na záda a začnu stoupat sama do hor. Já beru flétničku, Anna ukulele. Půjdem spolu pár dní po hřebeni a pak se zas rozejdem, každá na svou stranu. Jsem si jistá, že si budem mít hodně co povídat a taky zpívat.

To jenom na mapách jsou ohrady a každá země svoji čáru mívá...






čtvrtek 18. února 2016

V Indii jsou ulice lemovány zázraky (Guru Industries, Ltd.)

Když jsem se chystala na cestu do Indie, spousta lidí se tvářilo, jako by to fungovalo tak, že jakmile sem vkročíte, duchovní osvícení přijde prakticky instantně. Viděla jsem tu různé věci. Některé mi připadaly hezké, jiné ošklivé. Barevná sárí a munnarské kopce i poblité záchody a obličeje sežrané kyselinou. Potkali jsme kluky, co studovali v Bangalore IT a jezdí na dovolenou, i holčičku, co schválně trápila miminko, aby víc brečelo a vydělávalo. Na Srí Lance jsme popíjely čaj s příchutí genocidy a ještě jsme ho cynicky přivezly kamarádům jako dárek.
Holčička z chudinské uličky v Mumbai
Ze všeho nejvíc mi z toho v hlavě zůstal zmatek. V tom vlastně vidím největší přínos cestování. Nutí vás znovu hledat rovnováhu. Přehodnocovat, co jste vlastně viděli a co to ve skutečnosti znamená. Je to jako když se učíte jezdit na prkně. Čím víc houpanců zvládnete, tím jistěji si to posvištíte světem. A nebo taky ne. Třeba už příště radši zůstanete sedět doma v teple a bezpečí svého pohledu na svět a konvenční morálky. Hledání rovnováhy je permanentní stres a adrenalin. Ne každý na to má povahu.
Holčička z mumbajské městské pláže, která neuměla mluvit, ale už uměla natahovat ruku. Prodávala na pláži balonky. Dokázala na ně vyluzovat tak nesnesitelný zvuk, že jste ji nemohli přehlédnout.

O zápaďácích, kteří jezdí do Indie za duchovním naplněním napsala už v 70. letech ironickou esejistickou knížku Gíta Mehta, indická autorka, která se zabývá střetem východní a západní kultury. V hlavě mi úvízl tenhle příběh:

"Otcové někdy zas platí za to, že nemají zdání, o co u nás jde. Taková byla i trpká zkušenost studenta z Bostonu, původně studujícího rabínskou školu, dokud v Nepálu nepotkal svého gurua. Ve Vietnamu se mladík stal svědkem řady krutostí, ale jeho reakce na hrůzy spatřené v Asii byla stále typicky západní. Některé děsivé osudy dětí s ním dokázaly skutečně pohnout.
Jednoho dne se náš neúspěšný rabín ocitl poblíž chrámu na kraji Káthmándú, kde potkal muže s dcerou, kteří šli do chrámu žebrat. Žebrákova šestiletá dcera byla nahá, zcuchané vlasy jí padaly na zjizvená ramena. Obě tváře jí otec propíchl železným hřebem. Na přední části těla měla jizvy a záda pokrývaly překřížené stopy po bičování. Bič z provazu s přivázanými ostřími malých nožíků vyčníval otci z látkové tašky, v níž si nesl i zbytek svého pozemského vlastnictví.
Otec vedl dceru na provaze, který měla uvázaný okolo krku. Když se před chrámem soustředil dostatečně velký dav lidí, vytál z tašky bič a dceru zmrskal. Lidé házeli mince v obdivu k jejich asketismu a v úctě k dívce, o níž věřili, že se v příštím životě narodí jako svatá díky pokání, které v tomto životě činí.
Krutost a pověrčivost této podívané Američana zděsila. Okamžitě vytáhl peněženku a dívku od otce koupil. Otec nechtěl věřit takovému štěstí. Nejen, že se zbavil hladových úst, která musel živit, ačkoli na oba vydělávala, ale dokonce mu byla nabídnuta slušná částka. Dost na to, aby ve vesnici, kde mu bratři ukradli půdu, získal zpátky své pole, dost na to, aby konečně skončil úprk před smrtí hlady, aby skončilo úpění jeho zraněného, hladového dítěte. Otec se ani nepokusil smlouvat, aby si excentrický cizinec svou ukvapenou nabídku nerozmyslel. Předal mu dítě, vzal peníze a utekl.
Mladík, který mohl být rabínem, vzal děvče do jednopatrového domku s dřevěnými vyřezávanými balkóny. Pronajal si ho spolu s několika dalšími zahraničními studenty tantry od nepřítomného nepálského šlechtice. K Američanovým spolubydlícím patřila i Francouzka, absolventka pěti ročníků medicíny. Ona a Američan se velmi milovali.
Bez zaváhání se Francouzka vrhla do Američanovy záchranné mise v postavení rovnocenné partnerky. Společnými silami a s vydatnou pomocí dezinfekčních prostředků děvčátko nejprve úspěšně vyčistili a zbavili železných hřebíků. Další problémy představovaly vši a podvýživa. Pár dobrých šamponů s louhem však skoncovalo s prvním a bylo jasné, že čas a výživná strava si poradí i s druhým. Dobří samaritáni si nebyli tak jistí, že vědí, jak zacelit rány na její duši, ale domnívali se, že láska a porozumění by snad mohly zlé vzpomínky smazat.
Po jistou dobu jim stav dětské duše nepřestával dělat starosti. Přesněji řečeno po celé tři roky. Dnes se Američan s Francouzkou nemůžou dočkat, až se dítěte zbaví. Američan nedokáže pochopit, kam se poděla všechna ta nevinnost, která, jak ví, sídlí hluboko, hluboko v každém dítěti. K jeho zděšení se mu děvče pokaždé, když přijde domů, snaží vnutit orální sex. Dítě nemůže uvěřit, že si ji právě za tímto účelem nekoupil. Má bohatou zkušenost se svatými muži a ví, že v této prekérní záležitosti potřebují pomoc. Následkem dívčina horlivého snažení ho sexuálně uspokojovat žije Američan víceméně v celibátu. Francouzská studentka medicíny se přirozeně proti celibátu ohrazuje, vždyť ona a mladík, který se mohl stát rabínem, spolu žili až do chvíle Američanova spontánního projevu dobrodiní, ve stavu duchovního i tělesného blaha. Francouzka se ocitla v nevděčné roli. Milenec nechce opětovat její sexuální pudy a dítě nereaguje na její pudy mateřské.
Když se dítě nesnaží uspokojit svého dobrodince, lítá po ulici s bandou darebáků, kterým dělá vůdce při odvážných zlodějských aktivitách. Pokaždé dává vybrat z lupu nejdříve svému dobrodinci a nechápe, proč odmítá cokoli přijmout. Mezi Američanem a dítětem se odehrává bitva intelektů a dítě vítězí. Ona je rozhodnutá naučit ho základům sexu a přežití, on je stejně pevně odhodlaný naučit ji základům konvenční morálky. Teď má ale větší chuť vyhodit ji z domu a s dívkou i svou morální odpovědnost vůči ní.
Všechno, co se Američan a Francouzka učí od svého tantrického gurua - že svět a dobro i zlo jsou pouhými iluzemi -, svědčí o tom, že to malé děvče skutečně pochopilo pomíjivou povahu tohoto světa, zatímco oni jsou ti nechápaví opozdilci, kteří se neustále snaží vštěpovat morální vize - o nichž tvrdí, že už je nemají - světu, ve kterém je ani nelze aplikovat."
Gíta Mehta, Karma Cola, 1979

Česky: MEHTA, Gíta. Karma-Cola: výprodej tajemného Orientu. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999, 154 s. ISBN 80-7203-214-3

Holčička z Goa, která patřila k žebrákovi bez obličeje

Krása střídá nádheru. V Mumbai jsme viděli zaměstnance luxusního hotelu jak vynáší odpadky rovnou přes zábradlí do moře.

úterý 16. února 2016

Ganesh, that´s my name!


West tower chrámového komplexu v Madurai

Bohyně Mínakší je moje oblíbená postava. Od vrátného v chrámu v Madurai jsem dostala její obrázek. Nosím ho teď s sebou jako talisman. Její příběh, jestli jsem to dobře pochopila, zní asi takhle: Mínakší znamená, že má oči jako ryba. Taky si těžko dovedete představit něco krásnějšího, že? Mívalo to ale jeden háček - když se narodila, měla tři prsa. Jejího otce, který byl ze tříprsaté dcery trochu vyjevený, uklidnila věštba. Jakmile pozná svého budoucího manžela, třetí prs zmizí. Když už byla z Mínakší královna a válčila na severu se Sundárešvárou, jednou z inkarnací Šivy, jednou se potkali na bojišti. Jak ho uviděla, třetí prs zmizel a tak Mínakší hned věděla, že švára je její vyvolený. Svatba byla veliká, vytvořili velkou říši a už si jenom užívali. Od teď vím, že když na chrámu vidím modrýho týpka, zelenou ženskou a ještě jednoho chlápka, jedná se o svatbu Mínakší se švárou (modrej týpek je Višnu). Jinak se totiž, přes veškerou snahu porozumět, v množství hinduistických bohů totálně ztrácím.


Ve svatyni v Madurai jsou uložené sochy Mínakší a Sundárešváry. Při večerní půdže se jim zpívají ukolébavky a Mínakší se švárou jsou ze svatyně ukládáni do společné postele. Mají to dost divoký, takže Mínakší každý večer při ukládání sundávají i kroužek z nosu, aby manžela nezranila.
Tu ukolébavku jsem slyšela a byl to teda uširvoucí neurotizující kravál, vydávaný na tyčovité dechové nástroje, takže se vůbec nedivím, že po tom nemají na spánek ani pomyšlení.
Po Mínakší je tu pojmenované všechno možné
Krom toho, jak je známo, Šiva je starý prasák, ale v inkarnaci ve šváru je své manželce věrný. To se testuje každoročně při jednom svátku. Spočívá v tom, že švárovi nastrčí jinou krásnou bohyni aby ho pokoušela. Když ji odmítne, krásná bohyně se naštve a je potřeba ji uklidnit dary a oběťmi.

Prodavačka obětních květinových ozdob
Jestli mě opravdu mrzí, že jsem něco nebo někoho v Indii nevyfotila, je to Ganesh. Chlápek s čertovskou jiskřičkou v oku, který chytil Kláru na ulici cestou do templu a ukecal jí, ať se zajde podívat na krejčovský obchod jeho otce. Kdyby žil u nás, určitě by měl dlouhý dredy, čepičku v rastafariánských barvách a hrál na ságo v reggae kapele. Tady byl černej jak bota, na čele zlatý a bílý znamení, fousatej a oděnej do černý košile a obligátního prostěradla, které muži v Tamilnádu nosí tak ledabyle zavázaný, že vám připadá, že jim musí každou chvíli spadnout. Než jsme s Bárou stačily protočit oči v sloup, že se Klára nechala chytit, už nás vedl do temného průchodu, který vypadal jako cesta do pekla. Nicméně skoro na druhé straně domu byla skutečně skromná krejčovská dílna.
Tam se nás hned ujal další člen Ganeshovy rodiny a začal nám ukazovat střihy a šaty, které nám nabízel na počkání ušít. "Já mám jenom dvě děti, sem chytrej," vysvětloval zatím Ganesh s lišáckým úsměvem svůj přístup k životu a potahoval si z jointa.

Ganeshův krámek. Na fotce je bohužel jenom jeho příbuzný.
Zatímco my holky jsme byly zaujaté prohlížením látek, Ganesh chytil Pepu a už na něj mrká: "Nepotřebujete nějaký hulení?"
Ganéša je asi nejoblíbenější hiduistický bůh, známý hlavně jako bůh hojnosti a prosperity.* Potkáte ho na každém rohu, nechybí ani v luxusním obchodě se smartphony a tablety, který se občas jako skleněné blýskavé zjevení objeví mezi oprýskanými domy. Po světě se pohybuje na velké myši, což mě mimochodem zaujalo proto, že se mi už asi od čtyř let rodiče smějou, kvůli tomu, jak jsem se jim jednou snažila vysvětlit, co je to "Myšice". Kdyby někdo nevěděl, tak to je taková velká myš, kterou by nikdo neunes, asi jako hroch. A když jí řekneš "Myšice nekopej," tak začne strašně kopat (to jsem využívala k útokům na sestru). Díky Ganeshovi konečně vím, že Myšice nejen existuje, ale má i spirituální význam, neboť vede utajený život pod zemí a symbolizuje moudrost.

Jeden z mála nemotorizovaných rikšáků
Madurai je stejně rušné jako Mumbai, ale je mnohem méně zasažené západní kulturou, takže je to ruch trochu příjemnější. Většina turistů, kteří sem přijíždí jsou hinduisté. Zápaďáků jsme potkali jen pár a připadalo mi, že je to prakticky pořád stejných dvacet lidí, na které narážíme různě ve městě.

Typická ulička
Než opustíme Indii, nechtěla jsem zapomenout nakoupit "indian beedies", cigarety balené v listu tendu. Probouzejí ve mně nostalgickou náladu dob, kdy se v českých čajovnách prodávaly jako "vonné tyčinky", takže vás nikdo neotravoval požadavkem na občanku. S kamarádkou z oddílu, dnes slovutnou entomoložkou, jsme je v patnácti pokoutně kouřily za mostem. Její "Pojď na bida!" se specifickou ironickou intonací mi v hlavě vězí dodnes. Cigarety tu většina stánků, i když na pohled připomínají trafiky, neprodává. Naštěstí se jako na zavolanou z davu vynořil náš známý Ganesh a už nás s Pepou táhl do temné uličky do krámku svého kámoše.
"Jaký si mám koupit? Který jsou dobrý?," ptám se znalce. ""Ganesh! That´s my name," odpovídá mi se spikleneckým mrknutím tenhle vykuk.

Pořád nevím, jestli osoba v popředí je chlap nebo ženská. Vzhledem k hlubokému dekoltu to ale bude asi spíš první možnost. Indická žena by si na sebe takový výstřih nevzala.
Hodně času jsme strávili v obrovském chrámovém komplexu. Jednak to byl příjemný únik před hlukem ulice a jednak se u mě začal dostavovat stav, který na indických ulicích vidíte dost často. Lidi, kteří někde sedí a prostě jen zírají. Vypadají, že jsou úplně dutí nebo zfetovaní nebo oboje. V duchu se směju tomu, kolik mých kamarádů v Čechách se snaží pomocí různých technik dosáhnout stavu prostého bytí. Tady to jde nějak samo, takže spoustu hodin jen sedím v chrámu, poslouchám Óm Namah Shivaya a v hlavě mám duto.




Když jsem byla zrovna chvíli při smyslech, povídala jsem si tu s partou princezen v uniformách na školním výletě. Bylo jim tak od šesti do patnácti. Některé už byly vdané. Vyfotily se se mnou jen dvě nejvíc drzé chytré holky.



V Mínakší templu to ženskou energií jen vřelo a kamarádit se s námi chtěla i parta starších dam.



Madurai byla naše poslední zastávka v Indii. S Bárou jsme odsud přelétaly malinkým letadlem s indickou společností SpiceJet do Colomba. Původně jsme chtěly na Srí Lanku přejet lodí, ale během plánování naší výpravy dopravní společnost zkrachovala, takže v současné době nefunguje žádná jiná než letecká doprava. V letadle jsme byly jediné bílé a většina účastníků letu neměla boty, zato jim nechyběly barevná požehnání na čele.
Ráno jsme posnídaly výtečné idli v restauraci na křižovatce. Číšník, který si zakládal na svém britském akcentu, nám poradil, kde najít městský autobus na letiště. Po chvilce zmateného pobíhání, kdy se nás snažili zachytit taxikáři a rikšáci, (taxi na letiště - 500 rupií, motorikša na letiště 200-300 rupií, městský autobus 18 rupií za obě a ještě si pokecáte s místními, Báru v autobuse balil student politologie, takže to nemusí být jen hovory o tom proč nejste vdaná a kolik máte dětí!) jsme autobus našly (na takové věci, jako označená zastávka, se tady nehraje) a vyrazily vstříc dalším dobrodružstvím.

Pusťte si Óm a zkuste taky chvíli jenom být.






*Ganéša bývá vyobrazován v rozličných podobách s různými atributy, avšak ve většině případů jsou jeho ikonografická zobrazení stejná či dost podobná. Klasické zobrazení Ganéši je v podobě se sloní hlavou.
Sloní hlava má představovat věrnost, inteligenci a sílu. Z té většinou vyčnívá jen jeden kel, který odkazuje na schopnost překonat veškeré formy dualismu. Jeho velké uši symbolizují moudrost a schopnost naslouchat zejména těm lidem, kteří vyžadují pomoc. Ganéšův záměrně zakřivený chobot má představovat jeho schopnost odlišit skutečnost od iluze, naproti tomu symbol na čele symbolizuje jeho umění měřit minulost a budoucnost.
Sloní břicho podle tradice obsahuje vesmíry a symbolizuje štědrost přírody a vyrovnanost. Každá noha Ganéši je obvykle v jiné poloze - jedna je zvednutá a druhá na zemi a naznačují tak důležitost jednak žití a jednak samotného bytí. Čtyři paže představují mysl, intelekt, ego a svědomí. V jedné ruce třímá obyčejně sekeru, která má za úkol ničit překážky a vést muže ke spravedlnosti. V druhé ruce má obvykle bič jako symbol síly. Třetí ruka symbolizuje požehnání, ochranu a úkryt. Čtvrtá ruka je v pozici lotosového květu.
Ganéša se po celém světě přepravuje pomocí myši. Myš je váhana (vozidlo) duchovní a reprezentuje moudrost. Vede utajovaný život pod zemí, což reprezentuje symbol neznalosti a strachu z neznámého. Ganéšova myš je velká asi jako kůň a snadno Ganéšu unese, díky víře, kterou v ní má. Myš je vyobrazována sedící u misky s bonbóny vedle Ganéši. Má obdivný výraz, který symbolizuje víru ve vyšší moc. Slouží Ganéšovi dobrovolně a ten se k ní nechová jako k otroku. (wikipedia.org)

středa 10. února 2016

V Kerale jsem se zamilovala...

...do zelených čajových polí, do Indie (naučila jsem se sebevědomě proplétat mezi auty a zvykla si na věčný troubení), do západů slunce nad horama a do jednoho kluka z Tel Avivu (tak jsem se poučila, že na rozdíl od alkoholu, který u nás sbližuje, v "pure veg" Munnaru mi s přibývajícími litry vypitýho "masala tea" začal lézt na nervy svýma politickýma názorama.). Co k tomu víc říct. Asi už nic. 
Tak se pokochejte.















It´s time to say goodbye!