Jednou napíšu knížku příběhů z nočního vlaku do Humenného

Ten vítr ve vlasech jsem si trochu vyfabulovala. Ve skutečnosti jsem měla většinu času kulicha a kapuci. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že cesta nočním vlakem do Humenného bude jen tak. Při nákupu jízdenky mne pán v okénku upozorňuje, že v Bohumíně hořelo a některé vlaky jedou objížďkou. Mám se prý informovat u vlakové čety, jak to bude s mým spojem. Před odjezdem si ještě kupuju svačinu v Bille na hlaváku a co nevidím - cepíny a helma na batohu. Ha! Tatranský vlak, ten samý, co má být okolo osmé ráno ve Štrbě. Potkávám známé, kteří se chystají za tatranskými ledy. Do vlaku tedy nastupujem společně. "Tenhle vlak ale do Bohumína vůbec nejede," hlásí mi pán v kupé. Pobíham tedy po nástupišti a hledám někoho, kdo by věděl víc. Když konečně najdu průvodčího, příliš mě neuklidní "Jo vy jedete do Návsí? Tak to si ještě povíme. Později." Zdá se, že ani ve chvíli odjezdu vlaku ještě netuší, kudy vlastně pojedem. "Ještě ne," odmítá mne několikrát, když se průběžně snažím dožadovat aktuálních informací. Představuju si, jak mě někdy kolem třetí vysadí kdesi na Moravě a co budu dělat. Kamarádi se dobře baví. V důsledku toho nespím až do tří ráno, kdy mi průvodčí konečně oznamuje, že v Bohumíně nakonec přecejen zastavíme.

Oswiecim naštěstí není můj cíl.

Čtyři ráno v Bohumíně. Nádražní nonstop je otevřený. Sedí tu tři puberťáci na cestě z nějakého mejdanu a partička v montérkách do sebe hází rumy. Po chvíli puberťáci odchází a přichází chlápek v černém. Odmítá pozvání na rumy a objednává si pivo. Z hovoru vyplývá, že to je "jejich vyšetřovatel". Já radši bořím hlavu do knížky a doufám, že se tu nic nesemele, protože potřebuju přečkat ještě necelou hodinu a do zimy venku se mi nechce. Na nástupišti pokuřuje trojice ve svátečním. Když nastoupí do vlaku, rtuťovitý plešatý pán v péřovce se tu s někým zdraví a na otázku, jaký byl ples, odpovídá "To víš, staré baby a těsné kalhoty!". A pak už nastěstí vystupuju. Návsí/Nawsie 5:45 ráno.

Problém číslo jedna. Nedosáhnu. Budu se muset spolehnout na svůj orientační smysl.

Čekala jsem běžkařské stopy a otevřené chaty (dobře, ne v pět ráno, ale aspoň nějakou známku života), ale nikde nikdo, ani stopa ve sněhu. Stoupám osm kilometrů úplně nedotčeným sněhem a hlásek strašáček někde vzadu v hlavě mi říká: "Co když se ztratíš? Co když ti zapadá cesta zpátky?". Zaháním ho ale tím, že mám u sebe všechno potřebné, abych mohla přenocovat, kde se mi zachce. Když se sápu poslední cílový krpál nahoru, v jednu chvíli fakt intenzivně čuchám divočáka, po jehož stopách už drahnou chvíli jdu. Jen hezky spinkej potvoro. Přidávám radši do kroku. Po čtyřech hodinách brodění závějí jsem na Stožci.

Prozpěvuju si Červen na Svaté a sice neuléhám do potoka, ale pod tíhou nedávných událostí mám chuť minimálně narvat hlavu do sněhu, aby se trochu zchladila. Nemůžu se dočkat následujících tří dnů, kdy moje jediná starost bude nemít sníh v botách, zahřát se a najíst.

Anna píše, že její vlak, kvůli padlému stromu, teprve dorazil do Wisly.
Sama jsem si myslela, že půjdu nahoru maximálně dvě hodiny, takže když Anna píše, že za dvě hodiny je tu, automaticky očekávám, že to bude trvat trochu déle a tak vytahuju spacák, vlezu si do něj...a otevřu oči a je půl dvanácté. Píšu Anně, že mě najde spící kousek pod vrcholem kopce a hned mi přijde zpátky sms: "Wait, I am here!" A tak rychle vyskočím, zabalím a běžím nahoru.

Koukáme na sebe a Anna mě ještě víc zmate. Směje se a říká "Vůbec nevím, co říct." Chvilku mi trvá, než mi dojde jakým jazykem na mě vlastně mluví. Ke svému inženýrskému studiu si přibrala jen tak pro radost "slavic studies" a celý víkend mě zahambuje svým rozhledem v české literatuře (hned jak se vrátím, běžím do knihovny pro Hrabala). Chechtáme se obě a musím se přiznat, že mám trochu na krajíčku.

Sedáme si na čaj do chaty klubu polských turistů a mluvíme a mluvíme.

Króvka Mleczna jsou nejlepší polský karamelky. V každé najdete vzkaz.