Anna říkala, že když jedou jenom holky, je to vždycky dobrodružství. Je fakt, že ve smíšených skupinách se tak často nestává, že se zakecáte u kafíčka na několik hodin a na cestu vyrazíte trochu se zpožděním. Navíc jsem trochu podcenila, že měřítko Aniny mapy polské části Beskyd bylo trochu jiné než česká KČT že na ní některé cesty úplně chybí.
No a shodou všech těch okolností se stalo, že v době setmění jsme byly ještě dobré dvě hodiny skoků přes potok od chaty, kde jsme se kvůli špatné předpovědi rozhodly přespat. Ve skutečnosti kdyby bylo na mě, uložily bychom se pod převis o několik kilometrů blíž, byla mi totiž hrozná zima a protože skoro celá cesta vedla prakticky potokem, do bot už mi dávno nateklo. V tom sněho a mrazu se mi nechtělo věřit, že bude v noci opravdu pršet a byla jsem přesvědčená, že se závějemi plahočíme zbytečně.
Hop a skok a přes potok
Anna ale byla jiného názoru a jak se ráno ukázalo, měla pravdu. Nedávno se vrátila z Camino de Santiago a povídala mi o potížích s kamarádkou, se kterou se na cestu vypravila. Někteří lidé se v určitých krizových situacích zaseknou a stojí. My naštěstí obě patříme k těm, co prostě jdou dál. Sice jsem při každém dalším proboření do vody pod sněhem vykřikovala nadávky ve všech jazycích, které s Annou sdílíme (česky, anglicky, německy, polsky zatím nadávat neumím a Anna je skautka a nemluví sprostě, takže zatím nebyla příležitost se to naučit), ale i když si brblám pod fousy něco o tom, že jsem dávno mohla mít nohy v suchých ponožkách a ve spacáku, pokračujeme v noční cestě. V jednu chvíli vidíme mihotání ohně a slyšíme cinkání rolniček. Zní to jako by za závějí sedělo u ohně všech dvanáct měsíčků. Když vyběhneme na návěj vidíme, že noční tmou se po vedlejší cestě řítí saně se dvěma zapřaženými valachy a hořící pochodní vpředu. Během chvilky jsou z dohledu a my jsme zase ve tmě samy.
Měsíček nám trochu svítil na cestu
Měsíc svítí tak silně, že když jeho světlo zahlídnu prosvítat za stromy, popadne mě mylná naděje, že už by to mohla být chata. Připadám si trochu jako v pohádce o Jeníčkovi a Mařence. Cesta není prošlapaná, značky jsou dost často pod sněhem a v temném lese se řídím hlavně intuicí. Nakonec se však před námi v mlze objeví chata a za ní dřevěný kostelíček. Je ovšem úplně zhasnutá, tichá a prázdná. "To není možný," říká Anna. "Dívala jsem se na jejich webové stránky a psali tam že mají otevřeno." Rozhlížíme se po okolí. Minimálně je tu polorozpadlý chlívek, do kterého bychom mohly vlézt, takže se uklidňujeme, že máme aspoň střechu. Na dveřích staré zavřené chaty je telefonní číslo. Anna tam volá a po chvilce přichází s rozzářeným úsměvem. Přesvědčila paní v telefonu, že nám chatu přijde otevřít a i když je zavřeno, nechá nás uvnitř přespat. Ve starém, dřevem obloženém pokojíku mi to připadá jako v nebi. Na vařiči si vaříme večeři.
Nejluxusnější horská večeře: Kuskus s olivami, sušenými rajčaty, feta sýrem a avokádem
Než jsme se uložily, paní nám ještě donesla termosku s čajem a koláče s omlouvou, že v chatě není zatopeno. Nikdo sem prý nechodí. Hotový ráj.
Tyhle chvíle mě učí nechávat život plynout. Nesnažit se některé věci vyřešit předčasně, protože nakonec je stejně všechno jinak. A pokud nemáte přehnaná očekávání, většinou se všechno na dobré obrátí.
Druhý den ráno se budíme do lijáku jako hrom a já blahořečím Anně, že jsme nezůstaly pod chabým převisem. Vaříme vločky s oříšky a rozinkami na zahřátí a vyrážíme. Neděle byla hodně drsná. Pršelo od rána až do samého večera. Já jsem měla krizi dopoledne. Do úplně mokrých bot, které mi samozřejmě ve vymrzlé chatě neuschnuly, jsem zvolila starou dobrou metodu igeliťáky. (Díky bohu, že jsem aspoň dva měla, na zbytek věcí už mám hezké látkové pytlíky a balení do igelitu jsem brala jako znouzectnost.) Leje a leje a leje. Mám mokré úplně všechno, švy u bundy už nejsou co bývaly a před námi je minimálně 20 Km v rozbředlém sněhu, do kterého se boříme po kolena. Tohle by skoro žádnej z mých kamarádů nedělal, napadá mě. Jenže vzhledem k tomu, že jsme uprostřed lesa a do pondělka večer potřebujem být v dostupnosti vlaku, celkem nám nezbývá nic jinýho než prostě jít.
"It´s so beautiful" Anna si fotí jezírko v lese, které vypadá jako louže močůvky za kravínem. Jestli existuje něco jako šílenství ze zimy, právě se to u ní projevilo.
Moje krize trvá až na českou hranici, kde si v nádherné autobusové zastávce - první místo, kde se můžu vysmrkat, aniž by kapesník byl na ždímání dřív než ho vůbec zvednu k obličeji. Vaříme polévku od mistra Yum Yuma, kterou jsem prozřetelně koupila a Anna se diví. Prý už si myslela, že jí to vůbec nechutná, ale už dlouho nic tak dobrýho nejedla! Potom ještě dáváme halvu a od té chvíle se mi jde lehce, jak do tanečních.
Když se škrábeme na hřeben u chaty Gírová, kam už jsem prozřetelně radši zavolala, padá krize naopak na Annu. Samozřejmě se zase nějak stalo, že jdeme za tmy a mlhy a protože chata pořád nikde, napadají nás různé věci, jako že jsme ji mohly minout. Ale nakonec se přece jen noří ze tmy jako zázrak...
A pak už to jde všechno jak má. Čaj se slivovicí pro mě, bez slivovice pro Annu, protože v Polsku skauti nepijou. Boty na topení. Jedinej koho bych mohla pohoršit svým zjevem v poloprůhledných merinových podvlíkačkách, poslední suché věci, co mi zůstala na spodní část těla, je podívínský chatař, takže to plánuju risknout. A ráno vstáváme do úplně jinýho světa. Kopce po kterých jsem v sobotu ráno kráčela v závěji jsou holé. Za tři dny jsme vystřídaly tři různá roční období.
Ten vítr ve vlasech jsem si trochu vyfabulovala. Ve skutečnosti jsem měla většinu času kulicha a kapuci. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že cesta nočním vlakem do Humenného bude jen tak. Při nákupu jízdenky mne pán v okénku upozorňuje, že v Bohumíně hořelo a některé vlaky jedou objížďkou. Mám se prý informovat u vlakové čety, jak to bude s mým spojem. Před odjezdem si ještě kupuju svačinu v Bille na hlaváku a co nevidím - cepíny a helma na batohu. Ha! Tatranský vlak, ten samý, co má být okolo osmé ráno ve Štrbě. Potkávám známé, kteří se chystají za tatranskými ledy. Do vlaku tedy nastupujem společně. "Tenhle vlak ale do Bohumína vůbec nejede," hlásí mi pán v kupé. Pobíham tedy po nástupišti a hledám někoho, kdo by věděl víc. Když konečně najdu průvodčího, příliš mě neuklidní "Jo vy jedete do Návsí? Tak to si ještě povíme. Později." Zdá se, že ani ve chvíli odjezdu vlaku ještě netuší, kudy vlastně pojedem. "Ještě ne," odmítá mne několikrát, když se průběžně snažím dožadovat aktuálních informací. Představuju si, jak mě někdy kolem třetí vysadí kdesi na Moravě a co budu dělat. Kamarádi se dobře baví. V důsledku toho nespím až do tří ráno, kdy mi průvodčí konečně oznamuje, že v Bohumíně nakonec přecejen zastavíme.
Oswiecim naštěstí není můj cíl.
Čtyři ráno v Bohumíně. Nádražní nonstop je otevřený. Sedí tu tři puberťáci na cestě z nějakého mejdanu a partička v montérkách do sebe hází rumy. Po chvíli puberťáci odchází a přichází chlápek v černém. Odmítá pozvání na rumy a objednává si pivo. Z hovoru vyplývá, že to je "jejich vyšetřovatel". Já radši bořím hlavu do knížky a doufám, že se tu nic nesemele, protože potřebuju přečkat ještě necelou hodinu a do zimy venku se mi nechce. Na nástupišti pokuřuje trojice ve svátečním. Když nastoupí do vlaku, rtuťovitý plešatý pán v péřovce se tu s někým zdraví a na otázku, jaký byl ples, odpovídá "To víš, staré baby a těsné kalhoty!". A pak už nastěstí vystupuju. Návsí/Nawsie 5:45 ráno.
Problém číslo jedna. Nedosáhnu. Budu se muset spolehnout na svůj orientační smysl.
Čekala jsem běžkařské stopy a otevřené chaty (dobře, ne v pět ráno, ale aspoň nějakou známku života), ale nikde nikdo, ani stopa ve sněhu. Stoupám osm kilometrů úplně nedotčeným sněhem a hlásek strašáček někde vzadu v hlavě mi říká: "Co když se ztratíš? Co když ti zapadá cesta zpátky?". Zaháním ho ale tím, že mám u sebe všechno potřebné, abych mohla přenocovat, kde se mi zachce. Když se sápu poslední cílový krpál nahoru, v jednu chvíli fakt intenzivně čuchám divočáka, po jehož stopách už drahnou chvíli jdu. Jen hezky spinkej potvoro. Přidávám radši do kroku. Po čtyřech hodinách brodění závějí jsem na Stožci.
Prozpěvuju si Červen na Svaté a sice neuléhám do potoka, ale pod tíhou nedávných událostí mám chuť minimálně narvat hlavu do sněhu, aby se trochu zchladila. Nemůžu se dočkat následujících tří dnů, kdy moje jediná starost bude nemít sníh v botách, zahřát se a najíst.
Anna píše, že její vlak, kvůli padlému stromu, teprve dorazil do Wisly.
Sama jsem si myslela, že půjdu nahoru maximálně dvě hodiny, takže když Anna píše, že za dvě hodiny je tu, automaticky očekávám, že to bude trvat trochu déle a tak vytahuju spacák, vlezu si do něj...a otevřu oči a je půl dvanácté. Píšu Anně, že mě najde spící kousek pod vrcholem kopce a hned mi přijde zpátky sms: "Wait, I am here!" A tak rychle vyskočím, zabalím a běžím nahoru.
Koukáme na sebe a Anna mě ještě víc zmate. Směje se a říká "Vůbec nevím, co říct." Chvilku mi trvá, než mi dojde jakým jazykem na mě vlastně mluví. Ke svému inženýrskému studiu si přibrala jen tak pro radost "slavic studies" a celý víkend mě zahambuje svým rozhledem v české literatuře (hned jak se vrátím, běžím do knihovny pro Hrabala). Chechtáme se obě a musím se přiznat, že mám trochu na krajíčku.
Sedáme si na čaj do chaty klubu polských turistů a mluvíme a mluvíme.
Króvka Mleczna jsou nejlepší polský karamelky. V každé najdete vzkaz.
S Annou se známe z dob mých studií ve Vídni. Hodně jsme spolu chodily po rakouských horách. Je to jeden z těch lidí, se kterými se můžete potkat po letech a navážete v konverzaci tam, kde jste zrovna minule přestali. Na první pohled vypadá, že neumí do pěti počítat, ale má neuvěřitelnej oborovej záběr. Všude jezdí stopem, ale protože máme na náš plán relativně málo času, slibuje, že tentokrát přijede "on time".
Noc na Jizeře, fotka z našeho posledního česko-polského srazu
V neděli v noci dokončuju studii do sborníku a jedinej z mých přátel, kdo touhle dobou taky pracuje, je Anna. Ve 3:08 mi píše: "Well, I couldn't resist :) So, I can see such an option: I can take a night bus from Warsaw to Katowice and arrive at 5:00 am.Then I can take a train (6:00) or a bus (6:40), and go to Wisła, and arrive at around 8:30 (It's not a big difference if I take a bus or a train)And then I need around 2 hours to go to the border. We could meet at Velký Stožek (there is a shelter there, where we can wait for each other)." Všechny skvělý plány s Annou začínaj v noci. Když jsme se spolu poprvé vypravily do Raxu, plánování začalo asi tak v půl jedné a časně z rána už jsme seděly ve vlaku na Wien Meidling. Dnes se nemůžu dočkat noční cesty vlakem, toho až budu v Třinci hledat nějakej nonstopáč ve kterým přečkám dvě hodiny do ranního autobusu. Toho až nahodím batoh na záda a začnu stoupat sama do hor. Já beru flétničku, Anna ukulele. Půjdem spolu pár dní po hřebeni a pak se zas rozejdem, každá na svou stranu. Jsem si jistá, že si budem mít hodně co povídat a taky zpívat.
To jenom na mapách jsou ohrady a každá země svoji čáru mívá...
Když jsem se chystala na cestu do Indie, spousta lidí se tvářilo, jako by to fungovalo tak, že jakmile sem vkročíte, duchovní osvícení přijde prakticky instantně. Viděla jsem tu různé věci. Některé mi připadaly hezké, jiné ošklivé. Barevná sárí a munnarské kopce i poblité záchody a obličeje sežrané kyselinou. Potkali jsme kluky, co studovali v Bangalore IT a jezdí na dovolenou, i holčičku, co schválně trápila miminko, aby víc brečelo a vydělávalo. Na Srí Lance jsme popíjely čaj s příchutí genocidy a ještě jsme ho cynicky přivezly kamarádům jako dárek.
Holčička z chudinské uličky v Mumbai
Ze všeho nejvíc mi z toho v hlavě zůstal zmatek. V tom vlastně vidím největší přínos cestování. Nutí vás znovu hledat rovnováhu. Přehodnocovat, co jste vlastně viděli a co to ve skutečnosti znamená. Je to jako když se učíte jezdit na prkně. Čím víc houpanců zvládnete, tím jistěji si to posvištíte světem. A nebo taky ne. Třeba už příště radši zůstanete sedět doma v teple a bezpečí svého pohledu na svět a konvenční morálky. Hledání rovnováhy je permanentní stres a adrenalin. Ne každý na to má povahu.
Holčička z mumbajské městské pláže, která neuměla mluvit, ale už uměla natahovat ruku. Prodávala na pláži balonky. Dokázala na ně vyluzovat tak nesnesitelný zvuk, že jste ji nemohli přehlédnout.
O zápaďácích, kteří jezdí do Indie za duchovním naplněním napsala už v 70. letech ironickou esejistickou knížku Gíta Mehta, indická autorka, která se zabývá střetem východní a západní kultury. V hlavě mi úvízl tenhle příběh:
"Otcové někdy zas platí za to, že nemají zdání, o co u nás jde. Taková byla i trpká zkušenost studenta z Bostonu, původně studujícího rabínskou školu, dokud v Nepálu nepotkal svého gurua. Ve Vietnamu se mladík stal svědkem řady krutostí, ale jeho reakce na hrůzy spatřené v Asii byla stále typicky západní. Některé děsivé osudy dětí s ním dokázaly skutečně pohnout.
Jednoho dne se náš neúspěšný rabín ocitl poblíž chrámu na kraji Káthmándú, kde potkal muže s dcerou, kteří šli do chrámu žebrat. Žebrákova šestiletá dcera byla nahá, zcuchané vlasy jí padaly na zjizvená ramena. Obě tváře jí otec propíchl železným hřebem. Na přední části těla měla jizvy a záda pokrývaly překřížené stopy po bičování. Bič z provazu s přivázanými ostřími malých nožíků vyčníval otci z látkové tašky, v níž si nesl i zbytek svého pozemského vlastnictví.
Otec vedl dceru na provaze, který měla uvázaný okolo krku. Když se před chrámem soustředil dostatečně velký dav lidí, vytál z tašky bič a dceru zmrskal. Lidé házeli mince v obdivu k jejich asketismu a v úctě k dívce, o níž věřili, že se v příštím životě narodí jako svatá díky pokání, které v tomto životě činí.
Krutost a pověrčivost této podívané Američana zděsila. Okamžitě vytáhl peněženku a dívku od otce koupil. Otec nechtěl věřit takovému štěstí. Nejen, že se zbavil hladových úst, která musel živit, ačkoli na oba vydělávala, ale dokonce mu byla nabídnuta slušná částka. Dost na to, aby ve vesnici, kde mu bratři ukradli půdu, získal zpátky své pole, dost na to, aby konečně skončil úprk před smrtí hlady, aby skončilo úpění jeho zraněného, hladového dítěte. Otec se ani nepokusil smlouvat, aby si excentrický cizinec svou ukvapenou nabídku nerozmyslel. Předal mu dítě, vzal peníze a utekl.
Mladík, který mohl být rabínem, vzal děvče do jednopatrového domku s dřevěnými vyřezávanými balkóny. Pronajal si ho spolu s několika dalšími zahraničními studenty tantry od nepřítomného nepálského šlechtice. K Američanovým spolubydlícím patřila i Francouzka, absolventka pěti ročníků medicíny. Ona a Američan se velmi milovali.
Bez zaváhání se Francouzka vrhla do Američanovy záchranné mise v postavení rovnocenné partnerky. Společnými silami a s vydatnou pomocí dezinfekčních prostředků děvčátko nejprve úspěšně vyčistili a zbavili železných hřebíků. Další problémy představovaly vši a podvýživa. Pár dobrých šamponů s louhem však skoncovalo s prvním a bylo jasné, že čas a výživná strava si poradí i s druhým. Dobří samaritáni si nebyli tak jistí, že vědí, jak zacelit rány na její duši, ale domnívali se, že láska a porozumění by snad mohly zlé vzpomínky smazat.
Po jistou dobu jim stav dětské duše nepřestával dělat starosti. Přesněji řečeno po celé tři roky. Dnes se Američan s Francouzkou nemůžou dočkat, až se dítěte zbaví. Američan nedokáže pochopit, kam se poděla všechna ta nevinnost, která, jak ví, sídlí hluboko, hluboko v každém dítěti. K jeho zděšení se mu děvče pokaždé, když přijde domů, snaží vnutit orální sex. Dítě nemůže uvěřit, že si ji právě za tímto účelem nekoupil. Má bohatou zkušenost se svatými muži a ví, že v této prekérní záležitosti potřebují pomoc. Následkem dívčina horlivého snažení ho sexuálně uspokojovat žije Američan víceméně v celibátu. Francouzská studentka medicíny se přirozeně proti celibátu ohrazuje, vždyť ona a mladík, který se mohl stát rabínem, spolu žili až do chvíle Američanova spontánního projevu dobrodiní, ve stavu duchovního i tělesného blaha. Francouzka se ocitla v nevděčné roli. Milenec nechce opětovat její sexuální pudy a dítě nereaguje na její pudy mateřské.
Když se dítě nesnaží uspokojit svého dobrodince, lítá po ulici s bandou darebáků, kterým dělá vůdce při odvážných zlodějských aktivitách. Pokaždé dává vybrat z lupu nejdříve svému dobrodinci a nechápe, proč odmítá cokoli přijmout. Mezi Američanem a dítětem se odehrává bitva intelektů a dítě vítězí. Ona je rozhodnutá naučit ho základům sexu a přežití, on je stejně pevně odhodlaný naučit ji základům konvenční morálky. Teď má ale větší chuť vyhodit ji z domu a s dívkou i svou morální odpovědnost vůči ní.
Všechno, co se Američan a Francouzka učí od svého tantrického gurua - že svět a dobro i zlo jsou pouhými iluzemi -, svědčí o tom, že to malé děvče skutečně pochopilo pomíjivou povahu tohoto světa, zatímco oni jsou ti nechápaví opozdilci, kteří se neustále snaží vštěpovat morální vize - o nichž tvrdí, že už je nemají - světu, ve kterém je ani nelze aplikovat."
Gíta Mehta, Karma Cola, 1979
Česky: MEHTA, Gíta. Karma-Cola: výprodej tajemného Orientu. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999, 154 s. ISBN 80-7203-214-3
Holčička z Goa, která patřila k žebrákovi bez obličeje
Krása střídá nádheru. V Mumbai jsme viděli zaměstnance luxusního hotelu jak vynáší odpadky rovnou přes zábradlí do moře.
Bohyně Mínakší je moje oblíbená postava. Od vrátného v chrámu v Madurai jsem dostala její obrázek. Nosím ho teď s sebou jako talisman. Její příběh, jestli jsem to dobře pochopila, zní asi takhle: Mínakší znamená, že má oči jako ryba. Taky si těžko dovedete představit něco krásnějšího, že? Mívalo to ale jeden háček - když se narodila, měla tři prsa. Jejího otce, který byl ze tříprsaté dcery trochu vyjevený, uklidnila věštba. Jakmile pozná svého budoucího manžela, třetí prs zmizí. Když už byla z Mínakší královna a válčila na severu se Sundárešvárou, jednou z inkarnací Šivy, jednou se potkali na bojišti. Jak ho uviděla, třetí prs zmizel a tak Mínakší hned věděla, že švára je její vyvolený. Svatba byla veliká, vytvořili velkou říši a už si jenom užívali. Od teď vím, že když na chrámu vidím modrýho týpka, zelenou ženskou a ještě jednoho chlápka, jedná se o svatbu Mínakší se švárou (modrej týpek je Višnu). Jinak se totiž, přes veškerou snahu porozumět, v množství hinduistických bohů totálně ztrácím.
Ve svatyni v Madurai jsou uložené sochy Mínakší a Sundárešváry. Při večerní půdže se jim zpívají ukolébavky a Mínakší se švárou jsou ze svatyně ukládáni do společné postele. Mají to dost divoký, takže Mínakší každý večer při ukládání sundávají i kroužek z nosu, aby manžela nezranila.
Tu ukolébavku jsem slyšela a byl to teda uširvoucí neurotizující kravál, vydávaný na tyčovité dechové nástroje, takže se vůbec nedivím, že po tom nemají na spánek ani pomyšlení.
Po Mínakší je tu pojmenované všechno možné
Krom toho, jak je známo, Šiva je starý prasák, ale v inkarnaci ve šváru je své manželce věrný. To se testuje každoročně při jednom svátku. Spočívá v tom, že švárovi nastrčí jinou krásnou bohyni aby ho pokoušela. Když ji odmítne, krásná bohyně se naštve a je potřeba ji uklidnit dary a oběťmi.
Prodavačka obětních květinových ozdob
Jestli mě opravdu mrzí, že jsem něco nebo někoho v Indii nevyfotila, je to Ganesh. Chlápek s čertovskou jiskřičkou v oku, který chytil Kláru na ulici cestou do templu a ukecal jí, ať se zajde podívat na krejčovský obchod jeho otce. Kdyby žil u nás, určitě by měl dlouhý dredy, čepičku v rastafariánských barvách a hrál na ságo v reggae kapele. Tady byl černej jak bota, na čele zlatý a bílý znamení, fousatej a oděnej do černý košile a obligátního prostěradla, které muži v Tamilnádu nosí tak ledabyle zavázaný, že vám připadá, že jim musí každou chvíli spadnout. Než jsme s Bárou stačily protočit oči v sloup, že se Klára nechala chytit, už nás vedl do temného průchodu, který vypadal jako cesta do pekla. Nicméně skoro na druhé straně domu byla skutečně skromná krejčovská dílna.
Tam se nás hned ujal další člen Ganeshovy rodiny a začal nám ukazovat střihy a šaty, které nám nabízel na počkání ušít. "Já mám jenom dvě děti, sem chytrej," vysvětloval zatím Ganesh s lišáckým úsměvem svůj přístup k životu a potahoval si z jointa.
Ganeshův krámek. Na fotce je bohužel jenom jeho příbuzný.
Zatímco my holky jsme byly zaujaté prohlížením látek, Ganesh chytil Pepu a už na něj mrká: "Nepotřebujete nějaký hulení?"
Ganéša je asi nejoblíbenější hiduistický bůh, známý hlavně jako bůh hojnosti a prosperity.* Potkáte ho na každém rohu, nechybí ani v luxusním obchodě se smartphony a tablety, který se občas jako skleněné blýskavé zjevení objeví mezi oprýskanými domy. Po světě se pohybuje na velké myši, což mě mimochodem zaujalo proto, že se mi už asi od čtyř let rodiče smějou, kvůli tomu, jak jsem se jim jednou snažila vysvětlit, co je to "Myšice". Kdyby někdo nevěděl, tak to je taková velká myš, kterou by nikdo neunes, asi jako hroch. A když jí řekneš "Myšice nekopej," tak začne strašně kopat (to jsem využívala k útokům na sestru). Díky Ganeshovi konečně vím, že Myšice nejen existuje, ale má i spirituální význam, neboť vede utajený život pod zemí a symbolizuje moudrost.
Jeden z mála nemotorizovaných rikšáků
Madurai je stejně rušné jako Mumbai, ale je mnohem méně zasažené západní kulturou, takže je to ruch trochu příjemnější. Většina turistů, kteří sem přijíždí jsou hinduisté. Zápaďáků jsme potkali jen pár a připadalo mi, že je to prakticky pořád stejných dvacet lidí, na které narážíme různě ve městě.
Typická ulička
Než opustíme Indii, nechtěla jsem zapomenout nakoupit "indian beedies", cigarety balené v listu tendu. Probouzejí ve mně nostalgickou náladu dob, kdy se v českých čajovnách prodávaly jako "vonné tyčinky", takže vás nikdo neotravoval požadavkem na občanku. S kamarádkou z oddílu, dnes slovutnou entomoložkou, jsme je v patnácti pokoutně kouřily za mostem. Její "Pojď na bida!" se specifickou ironickou intonací mi v hlavě vězí dodnes. Cigarety tu většina stánků, i když na pohled připomínají trafiky, neprodává. Naštěstí se jako na zavolanou z davu vynořil náš známý Ganesh a už nás s Pepou táhl do temné uličky do krámku svého kámoše.
"Jaký si mám koupit? Který jsou dobrý?," ptám se znalce. ""Ganesh! That´s my name," odpovídá mi se spikleneckým mrknutím tenhle vykuk.
Pořád nevím, jestli osoba v popředí je chlap nebo ženská. Vzhledem k hlubokému dekoltu to ale bude asi spíš první možnost. Indická žena by si na sebe takový výstřih nevzala.
Hodně času jsme strávili v obrovském chrámovém komplexu. Jednak to byl příjemný únik před hlukem ulice a jednak se u mě začal dostavovat stav, který na indických ulicích vidíte dost často. Lidi, kteří někde sedí a prostě jen zírají. Vypadají, že jsou úplně dutí nebo zfetovaní nebo oboje. V duchu se směju tomu, kolik mých kamarádů v Čechách se snaží pomocí různých technik dosáhnout stavu prostého bytí. Tady to jde nějak samo, takže spoustu hodin jen sedím v chrámu, poslouchám Óm Namah Shivaya a v hlavě mám duto.
Když jsem byla zrovna chvíli při smyslech, povídala jsem si tu s partou princezen v uniformách na školním výletě. Bylo jim tak od šesti do patnácti. Některé už byly vdané. Vyfotily se se mnou jen dvě nejvíc drzé chytré holky.
V Mínakší templu to ženskou energií jen vřelo a kamarádit se s námi chtěla i parta starších dam.
Madurai byla naše poslední zastávka v Indii. S Bárou jsme odsud přelétaly malinkým letadlem s indickou společností SpiceJet do Colomba. Původně jsme chtěly na Srí Lanku přejet lodí, ale během plánování naší výpravy dopravní společnost zkrachovala, takže v současné době nefunguje žádná jiná než letecká doprava. V letadle jsme byly jediné bílé a většina účastníků letu neměla boty, zato jim nechyběly barevná požehnání na čele.
Ráno jsme posnídaly výtečné idli v restauraci na křižovatce. Číšník, který si zakládal na svém britském akcentu, nám poradil, kde najít městský autobus na letiště. Po chvilce zmateného pobíhání, kdy se nás snažili zachytit taxikáři a rikšáci, (taxi na letiště - 500 rupií, motorikša na letiště 200-300 rupií, městský autobus 18 rupií za obě a ještě si pokecáte s místními, Báru v autobuse balil student politologie, takže to nemusí být jen hovory o tom proč nejste vdaná a kolik máte dětí!) jsme autobus našly (na takové věci, jako označená zastávka, se tady nehraje) a vyrazily vstříc dalším dobrodružstvím.
Pusťte si Óm a zkuste taky chvíli jenom být.
*Ganéša bývá vyobrazován v rozličných podobách s různýmiatributy, avšak ve většině případů jsou jehoikonografickázobrazení stejná či dost podobná. Klasické zobrazení Ganéši je v podobě se sloní hlavou.
Sloní hlava má představovat věrnost, inteligenci a sílu. Z té většinou vyčnívá jen jeden kel, který odkazuje na schopnost překonat veškeré formy dualismu. Jeho velké uši symbolizují moudrost a schopnost naslouchat zejména těm lidem, kteří vyžadují pomoc. Ganéšův záměrně zakřivený chobot má představovat jeho schopnost odlišit skutečnost od iluze, naproti tomu symbol na čele symbolizuje jeho umění měřit minulost a budoucnost.
Sloní břicho podle tradice obsahuje vesmíry a symbolizuje štědrost přírody a vyrovnanost. Každá noha Ganéši je obvykle v jiné poloze - jedna je zvednutá a druhá na zemi a naznačují tak důležitost jednak žití a jednak samotného bytí. Čtyři paže představují mysl, intelekt, ego a svědomí. V jedné ruce třímá obyčejně sekeru, která má za úkol ničit překážky a vést muže ke spravedlnosti. V druhé ruce má obvykle bič jako symbol síly. Třetí ruka symbolizuje požehnání, ochranu a úkryt. Čtvrtá ruka je v pozici lotosového květu.
Ganéša se po celém světě přepravuje pomocí myši. Myš je váhana (vozidlo) duchovní a reprezentuje moudrost. Vede utajovaný život pod zemí, což reprezentuje symbol neznalosti a strachu z neznámého. Ganéšova myš je velká asi jako kůň a snadno Ganéšu unese, díky víře, kterou v ní má. Myš je vyobrazována sedící u misky s bonbóny vedle Ganéši. Má obdivný výraz, který symbolizuje víru ve vyšší moc. Slouží Ganéšovi dobrovolně a ten se k ní nechová jako k otroku. (wikipedia.org)
...do zelených čajových polí, do Indie (naučila jsem se sebevědomě proplétat mezi auty a zvykla si na věčný troubení), do západů slunce nad horama a do jednoho kluka z Tel Avivu (tak jsem se poučila, že na rozdíl od alkoholu, který u nás sbližuje, v "pure veg" Munnaru mi s přibývajícími litry vypitýho "masala tea" začal lézt na nervy svýma politickýma názorama.). Co k tomu víc říct. Asi už nic.
Po téměř sedmnácti hodinách na cestě letadlo začíná klesat nad Mumbai. V ranním oparu vidím obrovské slumy okolo letiště. V hlavě se přenáším o týden dřív, do kina na film Sicario, když hlavní hrdinka přijíždí do Juárez. "Here comes the beast." Úplně to slyším. Vypadá to tu dost podobně, jenom asi tak dvakrát hůř. (Jenom ty mrtvoly visící z mostu chybí.) V hlavě mi běží, že je fakt v háji, jak tady lidi žijí a že já jsem se, za prachy, za které by žili rok, na to celé přijela podívat. Je mi z toho špatně.
První co vidíme z taxíku je policejní zásah.
Ještě předtím ale dvě hodiny omdléváme ve frontě na imigračního úředníka. Když to máme konečně za sebou, rozhodne se náhodně nudící se policista vytvořit další kontrolní bod. Postaví si židli do cesty do letištní haly a znovu nám kontroluje doklady. Po dvaceti minutách ho to přestane bavit a tak nechá lidi opět volně procházet.
Během dvou dnů máme v plánu cestovat dál na jih, do Goa. V průvodci, kterým otravuju zbytek naší volnomyšlenkářské a neplánující skupinky, se dočítám, že na letišti je i úředník od indických drah a je dobré si koupit jízdenku už tady. Úředníka jsme skutečně našli a ač je asi jedenáct dopoledne, tvrdí nám, že za dvacet minut pro dnešek zavírá. Při nákupu jízdenky je potřeba vyplnit objednávkový formulář s adresami a dokonce i věkem cestujících. Příště si do Indie beru balík svých okopírovaných pasů, protože je vyžadují u všeho (včetně nákupu jízdenky, ale jen někde). Kdyby mi každý Ind, kterému jsem musela vyplnit kvůli něčemu adresu poslal pohled, mám schránku dozajista narvanou.
V Praze mi všichni před odjezdem neopomněli připomenout historky o hromadných znásilněních ve veřejných dopravních prostředcích a i známí se zkušenostmi s cestováním po Indii mi radili: "Jezděte vlakem první třídou, je to pohodlné a bezpečné!" Pán za přepážkou se směje, první, druhá i třetí třída je na příští dva dny vyprodaná. Ano, i na vlak za tři dny. Na déle dopředu neprodáváme. Jediné, co nám může nabídnout, je nejnižší třída. Po krátkém rozhodování říkáme ano a kupujeme jízdenky. Pán se pochechtává, ukazuje na nás a špitá vedle sedícímu prodejci bůhvíčeho. Rozumím jenom "Goa, sleeper class, hihihi".
Fajn, říkám si, nejsem tady ještě ani tři hodiny a už dělám to, co mi všichni řekli ať nedělám.
Později se od cizího cestovatele v hotelu dozvídáme, že na jízdenku dál na jih čeká už čtyři dny, musí kvůli tomu chodit na hlavní mumbajské nádraží, kde je v nějakém šíleném pořadníku. Jsme rádi, že jízdenky vůbec máme a vyrážíme poznávat Mumbai.
Typický úkaz je šest aut vedle sebe narvaných na dvouproudé silnici a všichni troubí. Místo chodníků jen prach a odpadky. Mumbai je obrovské město a finanční centrum Indie. Jsou tu samozřejmě i nablýskané korporátní věžáky, které trčí z toho blázince.
Jak se blížíme do centra, chatrče z bláta a vlnitého plechu střídají plesnivé koloniální budovy. Náš hotel je v super historickém turistickém centru, ve čtvrti Colaba. Vypadá takhle a až později se dozvídáme, že je to zrovna teď nejslavnější hotel v Indii. Figuruje prý ve světovém bestselleru Shantaram (který vám změní život - jak tvrdil kluk kterým nám to na ulici vyprávěl. Já musím teprve doplnit vzdělání.)
Je z něj ale krásný výhled na moře i na kreativní indickou kabeláž, kterou oceňuje především náš spolucestující elektrikář Pepa a nadšeně vykřikuje, že tady by mohl pracovat a být při tom od rána do večera našrot.
Při první procházce v okolí lezeme do uličky, u které mi připadá, že co pohltí, to už nevydá. Vzpomínky na přepadení gangem, které nás s Ančou potkalo v Saint Denis v Paříži, jsou příliš živé. Naučily mě, že do takhle vypadajících ulic v Evropě se chodit nemá. Odměnou vám bude maximálně výsměch policie, že když je někdo tak blbej, že leze do čtvrti kde jsou pohřbení francouzští králové, v podstatě si o přepadení řekl sám.
Časem si ale zvykám, že takhle tady lidi prostě žijí a není potřeba se toho bát. Standardy jsou tu prostě někde jinde a i lidi z odpadkovo-bambusové chýše jsou většinou v pohodě a milí.
Aldous Huxley napsal, že Bombaj je nejhnusnější město na světě. Nejspíš tím ve své době myslel na tehdejší dobu kýčovité neogotické koloniální stavby. Těžko říct, co by si o tom myslel dneska.
Na cestě na návštěvu ke spřátelenému sitáristovi se zastavujeme na městské pláži. Nikdo se tu samosebou nekoupe, ale spousta lidí tady tráví hezké odpoledne. "Myslíte, že je Ind někdy sám?" ptáme se navzájem. "Už chápu, proč tady vynalezli meditaci. Žít v tomhle, taky potřebuju čas od času vypnout," říkám si, zatímco mám pocit, že mi brzo exploduje hlava.
"Tak co? Jaký to bylo?," ptáme se Pepy na zážitek ze veřejného záchodu na CST neboli Viktoriině nádraží v Mumbai. "To fakt nejde," odpovídá Pepa zoufale. Čekáme popis smradu a hnusu (na dámských, za které se platí, žena v šedivém sárí netečně hledí na umyvadlo plné zvratků a nevypadá to, že by vnímala nějakou souvislost mezi placením za službu a kvalitou. "To fakt nejde," opakuje Pepa. "Jako když se tě někdo ptá, jak se máš, i když chčiješ...To fakt nejde."
I když jde o velkou metropoli, pořád tu jako běloši vzbuzujeme obrovskou pozornost. Každý druhý člověk se s námi dává do řeči a vyptává se: "Jak se máš? Odkud jsi? Jak se jmenuješ? Líbí se ti Indie?" Přesně v tomhle pořadí.
22:00 Madgaon Express. Vyrážíme na cestu! Není to zdaleka tak hrozný. Vlak teda vypadá příšerně, ale když si odmyslíte špínu, jsou tu sklápěcí lehátka širší než u Českých drah a noční průvan u zamřížovaných oken vás příjemně ochladí. Brouka, co vám leze ve spánku na obličej můžete vyhodit rovnou z okna, zatímco v klimatizovaném voze byste museli usínat s vědomím, že tu s vámi stále "někde je". Vnitřek vozu je otevřený, nicméně spolu s námi v nejbližším oddělení sedí indická rodina s malým klukem, což mě docela uklidňuje. V noci cítím, jak se vedle mě někdo plazí, ale to jenom nějaký cestující uléhá hned pode mě do uličky mezi sedadly.
Ve tři ráno se mi chce už fakt hrozně na záchod a tak se vypravuju na strašidelnou cestu přes spící těla. Cestující si všude na zemi rozložili různé hadry a noviny a pokrývají téměř dokonale podlahu vagonu. Zjišťuju, že na mých botách hned pod sedačkou někdo spí a tak si po chvilce zoufání beru Pepovy tenisky, které si prozřetelně zastrčil k batohům. Ve vlhké tropické noci doufám, že nikomu nešlápnu na hlavu a přemýšlím, že kdyby mě někdo při poskakování ve tmě chytil za kotník, asi bych se zbláznila hrůzou. Indické vlaky jezdí s otevřenými dveřmi a u záchodových dveří pokuřuje chlapík, co vypadá jako čert. Když mám tuhle strastiplnou misi za sebou, konečně můžu spát a při svítání do mlhavého tropického rána vidím za oknem opravdického slona! Myslím na ségru, kterou doma čeká zkouška z trestního práva a píšu jí sms "Viděla jsem slona! V lese! To určitě znamená štěstí!" Vystupujeme v 11:20 v Madgaon Junction. I když jsme tu měli být v osm ráno, staniční rozhlas hlásí "Madgaon Express is arriving on time".
Nebudu vás napínat. Jediné přepadení, které se nám za celou dobu přihodilo, bylo když nám opice u jeskynního budhistického chrámu ukradly banány k svačině. Jediné poučení, které si tak odvážím, je "nejezte před opicema banány, vezmou si je klidně i z vašeho batohu". Další jízdenky jsme si kupovali už rovnou do obyčejné třídy a z jediné klimatizace, kterou jsme potkali na konci v hotelu v Madurai, mám rýmu ještě teď.
