pátek 1. dubna 2016

Ani nevim, jestli o tom psát...

První asi hodinu cesty jsme se bavili esemeskou, kterou odeslal řidič osazenstvu druhé dodávky aby informoval o tom, jak jsme na tom. Psát sms při řízení není ideální a tak je na místě stručnost. "80 km pred brnem curaci" mělo samozřejmě nést informaci o čůrací pauze před Brnem a nikoli o tom, co si o druhé posádce myslíme.
Na maďarské dálnici nás přiváděli k šílenství řidiči, kteří neustále šlapou na plyn a na brzdu a pekelné kolony, které se tam v důsledku tohohle stylu řízení vytvořily. Ve skladu Czech týmu v Šidu jsme vyzvedli nějaký materiál a hurá na Bělehrad.
Protože na hranicích jsou občas při převozu humanitárního materiálu problémy, stany a další věci, které vezeme, zahazujeme našimi batohy a připravujeme si cover story o svatbě v Thessaloniky. Ve tři ráno na řecké hranici rozespale vymýšlím odpověď na otázku, co že vezem jako svatební dar (gumové rukavice a dezinfekce? reflexní vestičky nebo snad stany?). Jaké je naše překvapení když se pohraničníci i cestou zpátky ptají, jak bylo na svatbě.

První den pomáháme třídit věci se sbírek v řeckém skladu. Je to taková nejmíň "cool" práce a část naší skupiny je z toho otrávená. Přecejen až se vás doma někdo zeptá, zní mnohem zajímavěji říct, že jste stáli tváří v tvář těžkooděnci a lidskému utrpení, než že jste třídili ponožky podle velikostí. Samozřejmě už všichni chceme vidět tábory. Beru to ale tak, že jsem přijela pomáhat a udělat nějakou práci. Snažím se být trpělivá, protože věřím, že zážitků ještě nasbíráme dost.


V sobotu jsme se doslechli že se v neděli chystá v táboře v Idomeni prostest. Jiná zpráva říkala, že přes den kdosi jezdil po táboře a z amplionu vyhlašoval, že v 10 hodin dopoledne se otevře hranice. Další varianty mluvily o otevření hranice v 9 a v 17 hodin. V táboře byl neklid, mnoho lidí se balilo na cestu.
V "hlavním štábu" dobrovolníků v Parkhotelu v Polykastru se vedou vášnivé politické debaty. Aktivisté plánují protest a hájí právo uprchlíků postavit se za svá práva. Dobrovolníci, kteří už jsou tady déle, prosí, aby nikdo neeskaloval situaci. Před čtrnácti dny tu byla prolomena hranice.


Výsledkem ale bylo, že většinu těch, kterým se podařilo přejít, makedonská policie stejně pochytala. Rodiny s malými dětmi byly zasažené slzným plynem. Počet obětí na životech se z různých informačních zdrojů liší. Mluvilo se o šesti utopených při přechodu řeky (internetoví neonacisté si mnou ruce a radují se, že aktivisté sami "topí" uprchlíky) a jednom člověku, který přímo zemřel na následky zmlácení policajty. Další lidé ale údajně zemřeli později na následky zranění. Dva lidé se pokusili na protest upálit. I teď se k nám dostávaly informace, že na druhé straně čeká makedonská policie s vodními děly a slzným plynem.
V naší skupině se vedly vyhrocené debaty o tom, zda do Idomeni ráno vůbec jít a jakým způsobem se účastnit dění. Všichni jsme byli zvědaví co se bude dít. Byla jsem přesvědčená, že někteří aktivisté chtějí zneužít situace lidí v kempu k propagaci svých politických názorů. Italští aktivisté tvrdili, že v kempu je minimálně 1000 lidí kteří chtějí demonstrovat. Měla jsem ale strach, že svojí roli sehrála i jazyková bariéra a většina účastníků ve skutečnosti nechce demonstrovat, ale prostě jít pryč. Pokud už měsíc úpěnlivě čekáte na informaci o otevření hranice, není nic divného že se desinfomace šířila tak rychle a uvěřilo jí velké množství lidí. Možná k tomu nebyl potřeba ani ten amplion. Stačilo prostě úpěnlivé přání slyšet, co slyšet chci. I teď si myslím, že velká část uprchlíků není vůbec v situaci, aby o složitějších politických souvislostech přemýšlela. Chtějí odsud prostě vypadnout. Přišlo mi úplně idiotské nahnat rodiny s malými dětmi do náruče makedonských policajtů se slzákem jen proto aby si to mohli novináři natočit a dojemnými záběry plnit stránky médií. Vystavit se riziku na demonstraci sama za sebe je pořád něco jiného než vést do předem prohrané bitvy další lidi, kteří jsou mnohem zranitelnější než já. Navíc když my máme ty správné pasy, se kterými můžeme kdykoli odjet a doma se zotavit, na rozdíl od těch, kdo budou muset následky zvládnout tady v polních podmínkách. Byla jsem naštvaná, jak můžou mít někteří tak málo empatie a hrozně jsem nadávala.
S holkama jsme usoudily, že naší rolí bude snažit se odradit rodiny s dětmi aby se při protestu stavěli dopředu a vysvětlovat lidem, že i když je to frustrující, hranice se opravdu neotevře.


Ráno stáli na kolejích řečtí policisté, kolem bylo vidět spoustu rodin se sbalenými batůžky. V centru tábora se shromáždilo nějaké množství lidí, prozatím se třemi transparenty v angličtině (občas si nejsem jistá, kdo je vlastně napsal). Větší část davu však zatím tvořili zahraniční reportéři. Po asi hodině a půl, kdy se v zásadě nic nedělo, jsme s Majdou usoudily, že tu nejsme nijak extra užitečné a radši půjdeme udělat nějakou práci. Zbytek skupiny chtěl být u toho, až se něco semele, a tak jsme odjely jednou z našich dodávek do řeckého skladu. Po půl hodině volá další část skupiny, která zůstala v Idomeni, že už chtějí také vyzvednout, takže zůstávám ve skladu sama a Majda se pro ně vrací.

"Jsem zubařka, tyhle ruce budou zítra v něčí puse," ukazujem mi rozpraskané ruce od prachu koordinátorka Cristina. "Musím si udělat nějaké ruční lázně," chechtá se. Balíme věci ve skladu pro konkrétní rodiny ve stanech ve vojenském táboře v Chirso. V jedné objednávce připravuju věci pro stan, v kterém je jeden pár a dvě dospělé příbuzné bez muže. Balíme boty správných velikostí, konkrétní kusy oblečení, které rodině chybí, hygienické potřeby (mimochodem to je ideální způsob jak předat dámské hygienické potřeby protože vzít si vložky veřejně při distribuci v kempu je pro většinu žen nepřípustné) a taky prosí o tři šátky, jeden jakýkoli a dva nejlépe černé. Hrabu se tedy v hromadě darovaných věcí a marně hledám něco aspoň trochu důstojného, aspoň tak velkého aby se tím dala hlava opravdu zakrýt. Místo toho nacházím samé třpitivé barevné děrované nesmysly plné flitrů a různých bambulek. Připadám si hrozně, najednou mi zase zpátky dochází, co mají lidé v kempu za sebou. Ráno v Idomeni mě příjemně překvapilo, jaký je tam klid a pořádek. V průměrném indickém městečku uvidíte desetinásobné množství odpadků proti táboru, kde po ránu sami obyvatelé zametají. Každou chvíli odněkud slyším názor, jak jsou ti uprchlíci nevděční, jak mají být rádi, že mají co jíst a že po nich nikdo nestřílí a nestěžovat si. Nemyslím si. Je to asi jako by mi zabili manžela ve válce, byla bych měsíc na útěku, teď už další měsíc ve stanu v blátě, které když zaprší sahá až po kotníky a není z něj úniku, neustále všechno navlhlé, bez šance že se doopravdy umyju a u toho měla mít na sobě třpytivý striptérský obleček s dírama na bradavky. A běda, pokud by mě napadlo si stěžovat. Nějaká lidská důstojnost? Nemáš nárok.
Mezi dary se objevují občas opravdu bizarnosti jako dětské minisukně, zavazovací topy na tkaničky které víc odhalují než zakrývají nebo zlaté boty na jehlovém podpatku, které se na dlouhý pochod za lepším životem vyloženě hodí.


Je vidět že spousta dárců moc nepřemýšlí nad tím, co posílají a berou to spíš jako příležitost zbavit se odpadu. Nikoho tím ale nechci napadat. Díky za každého dárce pomoci, raději než nenávistného škarohlída. Hledám ten pitomý šátek a je mi do breku. Naštěstí už přijíždí Majda s dodávkou a můžu změnit prostředí. Policie zablokovala příjezd do Idomeni, takže se ke zbytku skupiny stejně nedostala. Mám toho plné kecky a tak jedem zpátky do Polykastra uvařit si v ešusu večeři a trochu se zotavit.
V táborech je vidět snaha udržet si alespoň nějakou důstojnost. I v těch otřesných podmínkách vidíte u stanů viset vyprané prádlo. Rodiny vyráží na procházku po bahnitých hroudách v okolí. Protest v Idomeni nakonec proběhl poklidně. Zpívalo se a mávalo kusy toaleťáku jako bílými praporky. Na transparentech stálo "nemlaťte nás" a "trpělivost + naděje = Evropa".


Večer jedeme ještě do kempu distribuovat teplé ponožky a baterky. Chodíme po táboře a sledujeme kdo nemá ponožky nebo která rodina bydlí v odlehlejší části kempu a nemá si jak posvítit. Není možné věci rozdávat otevřeně a upozorňovat na sebe. Nemáme tolik materiálu aby se dostalo na všechny a tak se snažíme vytipovat ty nejvíc zranitelné a potřebné. Večer v Idomeni je poklidný. Rodiny sedí u ohně a povídají si. Je na nás vidět že patříme k dobrovolníkům, a tak nás lidé zdraví a děkují, že tu jsme i když jsme pro ně konkrétně nic neudělali. Nádražní bufet je otevřený, vevnitř je plno, takže si dáváme kafe a sedáme si na peron. Potkáváme děti, co si jdou ke korytům s vodou čistit zuby. Nevědět kde jsem, klidně by to mohl být kemp v Sedmihorkách v plné letní sezóně....až na to že někteří lidé nemají boty, ponožky, spacák nebo stan a nevědí, co s nimi zítra bude. Co budou jíst, kde budou spát, když začne pršet a jednovrstvé levné stany ze sbírek se začnou topit v blátě a jak dlouho to všechno bude trvat.


Bylo to opravdu náročných pár dní. Ujeli jsme celkem asi 3600 Km. Zjistila jsem, že zvládám řídit devítimístnou dodávku. Můj obrovský obdiv patří personálu Parkhotelu v Polykastru, neoficiálního centra dobrovolníků. Mít plný barák hippiesáků (většina dobrovolníků bydlí ve stanech okolo, případně ve vybydleném domě kousek od hotelu, všichni se ale schází na hotelové terase a využívají uvnitř záchod a kohoutek s vodou), neustále čisto, úsměv na tváři a bar otevřený 24/7, to je opravdu úctyhodný výkon.
Obrovský obdiv a poklona také patří skupině řeckých dobrovolníků, se kterými jsme měli tu čest pracovat. Způsob, jakým měli zorganizovanou pomoc (individuální "shopping listy" pro konkrétní rodiny a zapojení obyvatel tábora do distribuce) by mohl být příkladem jak distribuovat pomoc za zachování maximální míry lidské důstojnosti. Pracovat s nimi, mi v celém tom blázinci vracelo nejvíc optimismu.
Byl to zážitek, který se těžko předává. Některé věci můžu vyprávět jenom osobně. Vstát ve středu ráno a jít do normální práce mi vůbec nedávalo smysl. Celá cesta po Indii se mnou nehnula tak moc, jako těch pár dní tady. Zatím jsem v životě nezažila moc nějakých zlomových okamžiků (ani nalomená páteř mě neodradila od pošetilých sportů, ani přepadení v Saint Denis mě neodradilo od cestování) ale tenhle výlet zafungoval jako dokonalé emoční splachovadlo. Přijela jsem domů s pocitem, že problémy,  které jsem tu doteď řešila, jsou z jiné planety, celé galaxie vzdálené.